Véčův zážitníček

          osobní fotogalerie Jiřího Večerka Není důležité, jestli je zážitek příjemný nebo nepříjemný. Hlavně musí být silný, abychom si ho navždy pamatovali.
 

Úvodní stránka  /  AKCE A VÝLETY  /  Firemní lyže Zillertal


FIREMNÍ LYŽE ZILLERTAL


     Špatné počasí a obleva letos značně poznamenaly firemní lyžovačku v tuzemsku. Nechci zbytečně hned ze začátku předjímat, ale bohužel stejný scénář se opakoval i v místech, kde by člověk jen stěží předpokládal podobné počasí. Ani rakouským Alpám se v tuto dobu nevyhnula obleva a tak i když podle kalendáře byl teprve únor, venku to spíše připomínalo začátek dubna. Podmínky pro lyžování tím pádem byly značně obtížné, naštěstí podobný stav nebrání pěší turistice. Ale pěkně popořádku.
     Letošní akce byla výjimečná tím, že s námi mohli jet jako náhradníci rodinní příslušníci. Několik lidí totiž svou účast odřeklo ve chvíli, kdy už bylo vše zaplaceno. Samozřejmě výběr volných míst byl zcela podřízen přísloví "Kdo dřív příjde, ten dřív mele.". Rozhodnutí jet spolu s Lenkou bylo otázkou okamžiku. Jako nelyžaři jsme museli vymyslet program, který by nás místo lyžování dostatečně zabavil a zároveň by byl natolik dobrodružný, že by nám vydržel po tři dni, které jsme zde měli strávit. V tomto případě není nic lepšího než geocaching. V teple domova jsme tedy vytipovali několik kešek, které byly ukryty v okolí a program byl hotov. Naštěstí ani tady geocachingová komunita nezahálí a tak jsme měli v zásobě dost míst, kam se podívat.

     Přesun do dějiště letošní lyžovačky byl plně v moci řidičů autobusu, takže jsme mohli cestou v klidu spát s vědomím, že za nějakých devět hodin se probudíme v cizí zemi, kde na nás bodou čekat majestátné Alpy a které nám doufejme ukáží svou pravou zimní tvář.
     Hned v pátek ráno po příjezdu jsme vyrazili na lov. Kešky nás i tentokrát zavedly na zajímavá místa. Však to je taky vlastně smysl geocachingu, ukázat zajímavá místa. Tím prvním byl vodopád (GC29BQ1) ležící v lesích kousek od naší domovské vesničky Schlitters. Ono se vlastně v tuto roční dobu jednalo spíše o ledopád. Křížovou cestou a turistickou stezkou jsme poté vystoupali na vrchol s vysílačem jménem Larchkopf (1375 m n. m.), odkud byl nádherný rozhled do celého zillertalského údolí, a kde se také nacházela další keška (GCJPXN). Příjemná odměna za půldenní lopocení v rozbředlém sněhu a blátě. Cesta zpátky v naších šlépějích byla o poznání snažší. Díky vcelku polojasnému počasí se jednalo o příjemný výlet. Večer jsme pak strávili v družném hovoru s kolegy v hotelové restauraci.

     Druhý den hned po snídani jsme se vydali po úbočí kopce nad zillertalským údolím s cílem dostat se ke kostelu Sv. Pankráce v Pankrazbergu. Louky, které by v tuto dobu měly být přikryty sněhovým polštářem a trpět pod tíhou sněhu, vypadaly jako by se právě probouzely ze zimního spánku. Ten jak známo ve zdejších končinách končí nejdříve okolo dubna, nikoliv však v půli února. I sjezdovka, přes kterou jsme přecházeli, nebyla v nejlepší kondici. Musí dát práci udržet ji v odpovídajícím stavu. Keška u kostela znamenala další zářez v našem seznamu a taky důvod, proč jsme vážili cestu až sem. Cesta zpátky na rozdíl od včerejška vedla jinudy, podél řeky Ziller linoucí se celým údolím jako namodralá ledová nit. Řeka byla pro geokačery pravděpodobně natolik zajímavá, že jí věnovali jednu kešku. A tak se naše rodinka rozrostla o dalšího člena. Během odpoledne se obloha trochu roztáhla a slunce vykukující zpoza mraků nám přidalo na náladě. Cesta podél řeky ubíhala celkem svižně a tak jsme se včas dostali do hotelu a na večeři. Však nám po celodenním putování pěkně vyhládlo.

     Po dvou dnech relativně přivětivého počasí se příroda rozhodla ukázat nám svou odvrácenou tvář. Počasí aspirovalo na první místo v pomyslné soutěži o "nejhorší počasí pobytu". Umorousané, sychravé a hlavně mlhavé. Celé údolí se od rána halilo do mlžného oparu, který přikryl údolí bílým neproniknutelným pláštěm. Takové počasí sice pěší turistice nevadí, ovšem jiná situace může nastat v případě lyžování. V našich končinách byste to mohli asi rovnou zabalit. Podle slov lyžujících kolegů to byly velmi těžké podmínky, mimo ledovec byl technický sníh těžký a mokrý, prostě žádná hitparáda.
     Vzhledem k odjezdu naplánovanému na dobu krátce po obědu nebyl čas podniknout nějaký dlouhý výlet. I pro dnešek jsme měli v zásobě několik kešek, které v podstatě určily přibližný směr a cíl našeho putování. A tak nás zavedly na druhou stranu údolí, odkud byla pěkně vidět místa našeho pátečního putování. Serpentinami nad sousední vesnicí Imming jsme se po cestě pomalu dostávali do nedalekého sedla. Největším zážitkem dnešního dne pro nás asi bylo objevení trsu sněženek spolu s trsem bledulí. Na tom by v podstatě nemuselo být nic tak zvláštního. Říct tohle na konci března u nás, každý by to bral jako normální a pro začátek jara v podstatě typickou, mnoha lidmi očekávanou a vítanou záležitost, která symbolizuje konec zimy. Jinak to ovšem působilo, když jsme se nacházeli v Alpách, ve výšce 950 metrů a venkovní teploměr ukazoval krásných 8 stupňů nad nulou a když si uvědomíte, že byla polovina února. Celou atmosféru zdánlivě přicházejícího jara dokresloval pohled na okolní svahy, které byly prosté jakékoliv sněhové pokrývky. Obleva ve vrcholném stádiu.
     Ze sedla to bylo jen kousek k místu, kde stála malá kaplička (Kupfner Kapelle). Nacházela se zde i další keška do sbírky (GC1Y6QF). Před návratem jsme u kapličky malinko posvačili, abychom měli dostatek sil. Jelikož se zpátky nedalo jít jinudy než stejnou cestou, měli jsme to o trochu snažší. Nemuseli jsme dlouho hledat správnou cestu. Poslední keška (GC204BM) čekající na objevení se nacházela nedaleko našeho hotelu v relaxační zóně, ležící u malého jezera. Dostatek času nám umožnil strávit zde pár chvil odpočinkem. K hotelu jsme stihli přijít včas a tak po druhé hodině jsme už seděli všichni v autobuse a směřovali domů.

     I přes nepříznivé počasí bychom hodnotili tenhle výlet jako velice povedený. Zase jsme mohli alespoň na chvíli nahlédnout do velice zajímavé části rakouských Alp. Na podobná místa se člověk rád vrací, takže třeba to vyjde příští rok, kdo ví. Trošku nás jen mrzelo, že se třeba nedalo vůbec sáňkovat. Infrastruktura pro tuhle zimní kratochvíli je zde totiž na vynikající úrovni, o čemž jsme se nakonec mohli přesvědčit na vlastní oči během našeho putování. Jinak celkový počet objevených kešek se zastavil na čísle šest, při průměru dvě na den. V záloze nám pro příště zůstalo pár neobjevených...