Véčův zážitníček

          osobní fotogalerie Jiřího Večerka Není důležité, jestli je zážitek příjemný nebo nepříjemný. Hlavně musí být silný, abychom si ho navždy pamatovali.
 

Úvodní stránka  /  DOVOLENÉ A ZÁJEZDY  /  Queyras s Kudrnou  /  den 8. [ze sedla col agnel na vrchol le pain de sucre]


ZE SEDLA COL AGNEL NA VRCHOL LE PAIN DE SUCRE


     Naše putování se pomalu blížilo ke konci. Před námi byl předposlední den pobytu v národním parku Queyras. Zoufání šlo stranou. Něco hluboko v nás posilovalo všeobecné přesvědčení, že pro dnešek připraví oba průvodci Jarda i Radek něco mimořádného a že dnešní túra bude v mnoha ohledech výjimečná. Už proto bylo potřeba vrhnout veškerou energii k maximalizaci prožitku a nemyslet na nadcházející dny. V našich předpokladech jsme byli naprosto neomylní, skutečně. Nicméně vezměme to pěkně popořadě.
     Známou cestou kolem svištích luk, přes malebné vysokohorské vísky, serpentinami kolem horských masivů jsme se dostali opět pod nám již známé sedlo Col Angel (2628 m n. m.). Až potud se náplň shodovala s předvčerejškem. Tentokrát jsme ovšem z výchozího místa zamířili přesně na opačnou stranu, nicméně stále na francouzské straně. Nedaleké sedlo totiž leží přímo na francouzko-italské hranici a tak nebyla nouze o uvítací smsky z Itálie. Silnice ze sedla strmě klesala do italské planiny a dál směrem ke Středozemnímu moři. Již v úvodu jsem zmiňoval jistou příjemnou předtuchu. Ta se vyplnila do puntíku. Síla naší skupiny přiměla průvodce, aby na program dnešního dne zcela ojediněle zařadili výstup na vrchol Le Pain De Sucre (3206 m n. m.). Nic podobného se totiž v propozicích zájezdu dosud nevyskytovalo.

     Esteticky dokonalý vrchol, připomínající pyramidu nebo zcela podle doslovného překladu "Homoli cukru" patří nesporně mezi nejpěknější vrcholy v Queyras. Přestože se z jistého úhlu tvářil nepřístupně a výstup na něj se mohl jevit nesnadným, opak byl pravdou. Nejkratší trasa k němu vedla od parkoviště, přes louky plné svišťů do nepříliš vzdáleného sedla Col Vieux (2806 m n. m.). Přes absenci značených stezek a oproti očekávání byl poté výstup o nějakých 400 výškových metrů po hraně homole snadnou a poměrně rychlou záležitostí. Viditelnost byla opět neskutečná. Lehký ranní opar a slabá pavučina mraků se během našeho výstupu vlivem vanoucích větrů zcela rozplynuly.
     V dálce jsme tak měli možnost stejně jako před dvěma dny rozeznat bílou čepici Mont Blancu, zasněžené vrcholky pohoří Monte Rosa a mezi nimi při větším zaostření i známou siluetu Matterhornu. Kousek na východ, ovšem již na italské straně se potom jako na dlani vypínal nejvyšší vrchol oblasti, impozantní masiv Monte Viso (3841 m n. m.). Při pohledu na opačnou stranu se dalo prstem ve vzduchu přesně naznačit předvčerejší prošlou trasu. Se sluncem v zádech jsme sestoupili zpátky do sedla. Hledání správné cesty v kamenovém poli rozkládajícím se na vrcholu bylo stejně nesnadné jako při výstupu.

     Jelikož byl odjezd naplánován s dostatečnou časovou rezervou, nic nás netlačilo a mohli jsme tak zvolit vyloženě procházkové tempo. Měli jsme tak více času a prostoru vnímat krásu okolí. Prožitek tak mohl být mnohem intenzivnější. Ani zařazení dlouhých přestávek na svačinu, odpočinek a focení nijak neohrožovalo stanovené časy. Nachozené metry přibývaly jen velmi pomalu. My si to náramně užívali. Ze sedla Col Vieux jsme pomalu sestupovali vyšlapanou stezkou k jezerům. První dlouhá pauza se konala na břehu jezera Lac Foreant (2618 m n. m.). Celá skupina se mezitím cestou úplně roztrhala a zmizela v nedohlednu. Za slabou hodinu a půl velice pohodové chůze jsme opět seděli u nádherně modrého jezera Lac Egorgeou (2394 m n. m.), doplňovali kalorie i tekutiny a přitom se kochali neskutečnou scenérií. Prostoru obdiv bylo opravdu hodně. Od jezera cesta stále klesala. S klesající výškou se měnil i ráz krajiny, pochopitelně přibývala míra zalesnění. Stejně jako v minulých dnech, i dnes vedla závěrečná pasáž do cílového místa převážně lesem. Do vesnice L'Echalp, kde čekal autobus, jsme dorazili krátce před vypršením vyhrazeného času. Místo do kempu nás autobus zavezl do sousední vesničky Ristolas, kde byl dán krátký rozchod. Naposledy jsme tak mohli obdivovat zdejší pozoruhodně zachovanou architekturu, kde jako materiál převažuje modřínové dřevo a kámen. Dokonalý svědek uplynulé historie. Po příjezdu do kempu jsme měli dostatek času připravit se na poslední večeři a nakoupit občerstvení na rozlučkový večírek.