Véčův zážitníček

          osobní fotogalerie Jiřího Večerka Není důležité, jestli je zážitek příjemný nebo nepříjemný. Hlavně musí být silný, abychom si ho navždy pamatovali.
 

Úvodní stránka  /  AKCE A VÝLETY  /  Lezení na Súľově a přechod Malé Fatry


LEZENÍ NA SÚĽOVĚ A PŘECHOD MALÉ FATRY


     Víkend prodloužený o velikonoční pondělí představoval dostatečný časoprostor k realizování smělého plánu, který se v našich hlavách zrodil nad první sklenicí oroseného půllitru na pravidelné oddílové schýze a uzrál s pozdní večerní hodinou. Výlet do přírody pomalu se probouzející ze zimního spánku a oblékající jarní kabát byla přímo ideálním útočištěm pro městem znavené duše. Touha poznat novou lezeckou oblast a taky trochu pochodit po horách byly jasnou motivací, abychom zabodli prst do mapy a určili si vhodnou destinaci pro následující tři dny.
     Volba souhlasně padla na naše východní sousedy. Zajímavá lezecká oblast se ukrývala nedaleko obce Súľov. Svými bizarními věžičkami a skalními útvary nás zlákala hned na první pohled, navíc byla jen kousek od Malé Fatry, která se zdála být snadno dosažitelným cílem pro pěší výlet. Jelikož předpověď počasí nebyla v žádném případě příznivá, bylo jasné, že s lezením to nebude nijak slavné. Nicméně během pěšího výletu pár dešťových kapek nevadí. V průběhu večera nám tak vykrystalizoval zcela jednoduchý plán. V sobotu bychom si trošku zalozili a po následující dva dny bychom si přešli hřeben Malé Fatry. Logisticky bylo vše zajištěno a domluveno, čtyři lezci jmenovitě Bára, Světla, Martin a já byli rozděleni do dvojic a mohlo se vyrazit.

     Sobotní brzké ráno nás přivítalo slunečnou oblohou. Těch bezmála dvěstě kilometrů uteklo jako voda ve Svratce a už nás vítala vcelku malebná obec Súľov. Parkoviště u kostela už bylo vcelku slušně zaplněno. Auta s rozličnými SPZtkami včetně těch českých dávaly tušit, že tady nepolezeme sami. Inu z tuzemska to je relativně kousek. Jelikož se celá oblast nachází v chráněné krajinné oblasti, podléhají zdejší lezecké aktivity jistým restrikcím. Naštěstí sjednané výjimky znamenají, že i přesto se dá v tuto roční dobu lozit alespoň v omezeném množství oblastí. K naší radosti se v té vyhlídnuté pro nás nacházely i lehčí cesty, podle UIAA klasifikace tak pětky, šestky. Na těžší cesty jsme si zatím nerozlezení po zimě netroufali.
     Chůzí voňavým bukovým lesem to k vyhlídnutému sektoru s názvem Javor trvalo zhruba dvacet minut. Zcela ideálně našemu záměru vyhovovala skála s názvem Tabuľa. Soudě podle velkého množství lidí pod skálou bylo jasné, že podobný plán měli i osádky zaparkovaných aut. Na první pohled trochu tlačenka, v mnoha lehkých cestách visící lana a křik dětí nebyl zcela dokonalý obraz pohodového lezení. Přesto jsme s oblékáním do lezeckého neváhali ani chvíli. Už už být v cestě a osahat si skálu.
     Zdejší materiál slepenec pro nás představoval zcela něco doposud nevyzkoušeného a nového. Nejvíce mi to připomínalo brněnskou lezeckou stěnu u Olympie, docela by sedělo i přirovnání, které jsem někde zaslechl - špatně rozmíchaný zaschlý beton. Nicméně lezení na tomto materiálu bylo velice příjemné. Dírky, lišty, kamínky, skvělé tření to vše poskytovalo dostatečnou oporu při lezení. Nenadálý zahradní deštík, který se spustil krátce před polednem vyhnal méně odolné kusy. Tím pádem se nám otevřely dveře s novými lezeckými cestami, rázem tu bylo co lozit. S malými přestávkami jsme vydrželi až skoro do soumraku. Prostě prima lezení. Pro zájemce samozřejmě předkládám seznam vylezených cest - Špára [4+], Apištoteles [5], Hrana platne [5], Cesta svedkov liehovových [6+], Kríkový kút - variant [4+], Vajdátor [6], Celkom pekná [5], Mňam - mňam [4+], Špagety plus [6-].
     S ubývajícím světlem jsme dorazili zpátky na parkoviště. Následovalo malé občerstvení v místní nálevně a rozvaha nad mapou. Bylo nutné si upřesnit místo, kde bychom dnes složili hlavy k přespání a také určit výchozí místo pro zítřejší túru. Už během přejezdu do obce Těrchová nás vyděsily mokré silnice a místy nás překvapil slabý deštík. Nicméně během hledání místa na přespání a stavění stanu se z nebe nic nespustilo a v neděli ráno nás přivítalo azuro.

     Vydatnou snídaní na louce započal náročný den. Podle dohodnuté trasy se dal předpokládat relativně velký výdej energie, proto jsme v žádném případě nechtěli tuto důležitou činnost podcenit. Záhy po snídani a sbalení stanů následoval krátký přejezd na parkoviště u hotelu Diery v obci Těrchová - Biely potok. Tady jsem nechali auto a dál pokračovali na těžko po svých.
     Výchozí místo do Jánošíkových Dier se pomalu začínalo plnit turisty. Není divu, soustava kaňonů a soutěsek v Kriváňské Malé Fatře je po čas sezóny hlavním lákadlem zdejší oblasti. Cesta po naučném chodníku nás po chvíli přivedla do Dolných dier a jejího impozantního světa vodopádů, kaskád, železných lávek a žebříků. Kousek za rozcestím jsme se na krátkou chvíli vynořili z chladného světa hlubokých roklí a úžlabin, do kterého jsme se opět vrátili v Horných Dierách. Přibývající denní světlo, otevírající se krajina a postupně mizící les znamenal definitivní opuštění nádherných zákoutí Dier. Lesní pěšina nás pomalu dovedla do sedla Medzirozsutce (1200 m n. m.). Už sám název dává tušit mnohé a tak trochu napovídá, co nás čekalo. Sevřené mezi dvěma dominantními vrcholy vytváří jasnou křižovatku cest.
     My se vydali tou obtížnější, na Velký Rozsutec. Ostrým stoupáním rychle přibývaly výškové metry, úměrně tomu ovšem klesala hodnota našeho silového fondu, zvláště když byl výstup na vrchol místy zpestřen pasážemi po uklouzaných sněhových polích. Inu žádná procházka. Baterie jsme si dobili kousek pod vrcholem. Už od sedla si s námi slunce hrálo na schovávanou a chvílemi to vypadalo, že už ho pro dnešek vůbec nezahlédneme. Potřebnou dávku sluneční energie jsme v plné síle dostali až na vrcholu. Panoramatické výhledy z výšky 1609 metrů stály za to. Jako na dlani jsme měli Tatry, Velkou i Malou Fatru, Vrátnou dolinu i Beskydy. Vše nás naplnilo klidem a pohodou. Rázem byly zapomenuty strasti spojené s výstupem. Né náhodou je Velký Rozsutec považován za jeden z nejnavštěvovanějších v Malé Fatře a právem by mu mohl patřit titul jednoho z nejhezčích vrcholů celého Slovenska. Obzvláště charakteristické jsou vápencové stěny a bradla, tvořící vrcholovou pyramidu.
     Sestup po značené trase do sedla Medziholie (1185 m n. m.) místy osazené řetězy, poskytujícími oporu ve strmých pasážích proběhl bez sebemenších problémů a my se opět ocitli na rozcestí. Pomyslném i tom skutečném. Měli jsme na výběr jít po úbočí vrcholu Stoh do Stohového sedla (1230 m n. m.) nebo vystoupat na vrchol Stoh a poté sejít do Stohového sedla. Nakonec jsme se pro tuhle část pochodu rozdělili. Sraz jsme si dali v následujícím sedle, však ta dvojka, která bude rychlejší, počká.
     Vidina další stoupání do kopce nás s Bárou nemohla zastavit. Bylo na čase, aby i vrchol Stoh podlehl našemu odhodlání. Nicméně zpočátku to spíše vypadalo, že podlehneme my. Buď totálním vyčerpáním nebo utopením v bahně. Lesní partie vrcholu Stoh byly značně rozbředlé, blátivé a téměř každý krok dopředu byl doprovázen letmým sklouznutím. Naštěstí větší část trasy vede mimo les a tak bahnodrom po chvíli skončil. Průvodcem na vrchol se stal náš dech, který byl v tom úžasném tichu zcela zřetelný, stejně jako tlukot srdce, které pumpovalo jako o závod. Výstup na Stoh se nám zdál nekonečný, neboť vrchol byl neustále skryt za obzorem. Už na první pohled zcela holé, pouze trávou porostlé vrcholové partie ostře kontrastovaly se skalnatou stavbou sousedícího Velkého Rozsutce. Mohutný a nezaměnitelný vrchol připomíná ze všech stran stoh sena. Přitom rozdíl v nadmořské výšce obou vrcholů je pouze dva metry. Relax, rozhled, rozkoš. Není lepšího pohledu na rozeklaný Velký Rozsutec než z vrcholu Stoh.
     Čas nás tlačil, přeci jen před námi byl stále kus cesty. Sestup byl stejně blátivý a bolestivý jako výstup. Přestože bylo místy z dálky vidět, jak v sousedních údolích řádí vodní živel a kapky se předhánějí, která bude na zemi dříve, nám se déšť zcela zázrakem vyhýbal, pominu-li pár zbloudilých, větrem unesených krůpějí a krup. Setkání s druhou polovinou naší výpravy proběhlo podle plánů. Společně jsme potom pokračovali po hřebeni na směrem na vrchol Chleb. Třebaže se obzor posunul zase o kus dál, výhledy z hřebenu byly stále dokonalé. Za zády nám pomalu mizel z dohledu Velký Rozsutec a Stoh. O to blíže ovšem zase byly vrcholy dominující celému hřebeni - Velký a Malý Kriváň, které byly dílčím cílem zítřejšího putování. Z vrcholu Chleb na horskou chatu Pod Chlebom to bylo už jen co by kostelníkův Honzík jednou kamenem přehodil. Ani nedokážu popsat, jaká nesmírná radost námi prostoupila při spatření chaty. Už jsme opravdu mleli z posledního, ovšem důvod byl zřejmý. Myslím, že za předvedený výkon určitě nebylo třeba se stydět. No posuďte sami. Na bezmála devatenácti kilometrové vzdálenosti jsme během devět a půl hodiny nastoupali 2250 a sestoupali 1500 metrů. Vydatná večeře byla zasloužená. Velká únava a blížící se déšť byly hlavními důvody, proč jsme nakonec dali přednost spaní na povále před stavěním stanů.

     Nerušený spánek nás všechny znatelně posílil. Včerejší túrou znavená těla měla alespoň příležitost trochu zregenerovat. Podle plánu před námi byla poměrně nenáročná hřebenová etapa s výstupy na vrchol Velký Kriváň a Malý Kriváň a následným sestupem do obce Krásňany. Zcela zjednodušeně a schematicky by popis trasy vypadal asi následovně - start, sedlo, vrchol, hřeben, vrchol, sedlo, vrchol, sedlo, cíl.
     Po snídani jsme vyráželi. Túra začala svižným výstupem zpátky na hřeben. Ještě jsme se ani nestihli pořádně zahřát a bylo tu Snilovské sedlo ležící ve výšce 1524 m n. m. Před námi se tím otevřela vstupní brána k vrcholu Velký Kriváň. Krok za krokem, metr po metru, kámen po kameni se blížilo místo, kde to na Malé Fatře nemůže být výš. Vrchol rovnající se svou výškou 1709 metrům je nejvyšší horou Malé Fatry. Několikrát jsme se otočili o 360 stupňů kolem tělesné osy, abychom si vychutnali úžasné výhledy. Počasí nám zatím ukazovalo svou příjemnou tvář. Noční deštík byl minulostí. Přítomností byla polojasná obloha.
     Další vrcholová prémie na nás čekala o chvíli později. Strašidelný název vrcholu Pekelník (1609 m n. m.) v sobě neskrýval žádnou záludnost a my se přes něj v poklidu přehoupli. Pod pomyslným kotlem nám spíše začal zatápět sílící vítr. Každý určitě ví, jaké těžkosti to v tak exponovaných místech může přinést. Teplé oblečení bylo naším přítelem. Tu a tam nás zahřály i sluneční paprsky. Nicméně i ty postupně ubývaly. Vládu nad oblohou začala přebírat rostoucí oblačnost. I když podle kalendáře už bylo v nižších polohách jaro v plném proudu, tady na hřebenových partiích stále hojně ležely zbytky letošního sněhu, přesto tu zima pomalu prohrávala svůj boj. Dolů do sedla Bublen (1510 m n. m.) a setrvačností opět vzhůru na vrchol Malý Kriváň (1671 m n. m.). Ten svou výškou zaujímá druhé místo a v podstatě nabízí podobné výhledy jako jeho vyšší bratříček. Pozitivní skutečností po dosažení vrcholu kromě zaslouženého občerstvení bylo, že odtud už nás žádný další výstup na vrchol nečekal a naše cesta už v podstatě jen klesala.
     V pravou chvíli jsme v sedle Priehyb (1462 m n. m.) slezli z hřebene a zamířili příjemným klesáním do údolí. Blížící se bouřkové mraky totiž nevěštily nic dobrého. Cestou do cíle našeho putování nás ještě čekal odpočinek a svačina na voňavé kvetoucí louce. Při bližším pohledu bylo zajímavé pozorovat úžasné kontrasty, které zde příroda vytvářela. Mladé rostliny deroucí se na denní světlo přes ustupující sněhovou peřinu ukazovaly sílu přírody. V údolí už zkrátka zima definitivně předala otěže svému následníkovi. I dlouhý průchod bukovým hvozdem, podél pramenů stékajících z okolních kopců do říčky Kúr plně zaměstnával naše smysly. Snad jen nekončící úsek po asfaltové silnici do Krásňan přinesl pramálo potěšení. I když jsme během dnešního dne urazili podobnou porci kilometrů jako včera, tedy vzdálenost okolo devatenácti kilometrů, časově jsme na tom byli mnohem lépe. Při pohledu na profil trati by to bylo zcela pochopitelné.
     Jelikož se naše auto nacházelo na parkovišti v Těrchové a my se aktuálně nacházeli v Krásňanech bylo nutné se nějak dopravit zpátky k autu. S místní hromadnou dopravou to nebylo nijak růžové, šlapat čtrnáct kilometrů nepřicházelo v úvahu, takže na řadu přišlo stopování. Zatímco Martin se Světlou hlídali batohy, my s Bárou zaujali místo na krajnici v napůl rozpažené pozici. Netrvalo dlouho a u krajnice nám zastavila mladá dvojice. Pár desítek minut nato už jsme seděli v našem autě a nabírali naše spolucestovatele na cestu domů. Z vydařeného výletu jsme se všichni bez rozdílu pohlaví a navzdory tradicím vraceli značně fyzicky zmrskaní, přesto plní nových zážitků, které nám snad vydrží aspoň do příštích Velikonoc.