Véčův zážitníček

          osobní fotogalerie Jiřího Večerka Není důležité, jestli je zážitek příjemný nebo nepříjemný. Hlavně musí být silný, abychom si ho navždy pamatovali.
 

Úvodní stránka  /  AKCE A VÝLETY  /  Lokálkovská Ralley Jeseníky 2015


LOKÁLKOVSKÁ RALLEY JESENÍKY 2015


     Mezi jednu z mnoha tradičních akcí pořádaných horolezeckým oddílem Lokomotiva Brno bezesporu patří lyžařský podnik s názvem Ralley Jeseníky. Jedná se o závod dvoučlenných družstev a je primárně určen pro milovníky pohybu ve volném terénu na skialpových lyžích. Zpravidla bývá rozdělen do dvou částí, přičemž na sobotní den připadá orientační závod a pro nedělní dopoledne je na programu časovka. Je přesně šitý na míru jak účastníkům se závodními ambicemi a touhou vyšplhat se na nejvyšší bodované příčky a odnést si některou z drobných cen, tak i pro pohodáře a začátečníky, kterým stačí pobýt v zimní přírodě.
     Zatímco termín je vždy s ohledem na nepředvídatelnost a bohužel i v několika málo posledních letech nevyzpytatelnost počasí nejistý, což potvrzuje i zrušený loňský ročník, místo je naopak zcela tradiční. Tím jsou Jeseníky. V těchto úžasných a na naše poměry již vysokohorských scenériích se odehrává toto společensko-sportovní zápolení, jež si klade za cíl jednou do roka vytvořit především prostor pro setkání vyznavačů skialpového lyžování a naprosto spolehlivě dokázat, že i v tuzemských podmínkách se dají prožít nevšední zážitky v této lyžařské disciplíně. Tahle akce vždy přiláká dostatečný počet účastníků, mezi kterými nechybí ani příznivci ryze bílé stopy. I ti si zde rozhodně mohou přijít na své. Koneckonců nikdo jim nebrání zapojit se i do samotného závodu, nicméně již samotná povaha a koncept je trochu handicapuje a o běhání ve strojově upravené stopě si mohou nechat leda tak zdát. Nadto pořádný skialpinista má s sebou totiž na každou túru správnou výbavu včetně sondy, lopaty, pípáku, lékárničky, bivaku a řadu dalších nezbytností, což ortodoxní běžkař ve své výbavě obvykle nemá. Každopádně hlavní motivací pro pořádání téhle akce je samotné setkání a možnost poměřit síly s kamarády na zasněženém sportovním poli. Pokud tomu všemu navíc přeje počasí, je úspěch celé akce jednoznačně zaručen. S napětím jsme proto sledovali víkendovou předpověď a přáli si alespoň na jeden den pěkné počasí. Loňské nepříznivé sněhové podmínky nakonec vedly k neuskutečnění celé akce, takže je logické, že tentokrát byli všichni pořádně natěšení.
     Letošní místo ubytování, vzhledem k lokalitě konání a propozicím závodu, snad nemohlo být vybráno lépe. Zázemí nám poskytly obytné prostory vysílače na vrcholu Praděd (1491 m n. m.). Z Brna nám to s pauzami zabralo něco málo přes dvě hodiny. Zcela pochopitelně byl přesun do míst ubytování trochu logisticky náročnější. Nejdále, kam se dalo dojet autem totiž bylo parkoviště horské služby u Ovčárny. Odtud už bylo nutné zbývající vzdálenost lehce přesahující hodnotu tři kilometrů ujít po svých. Výhodu samozřejmě měli skialpinisté, pro které to bylo takové malé rozhýbání před zítřejším závodem. Ani běžkaři nepohrdnuli vyfrézovanou stopou místní magistrály a hned od parkoviště naskočili do stopy. Chvíli našim tělům trvalo, než se dostala do správných obrátek. Počáteční ztuhlost způsobená dílem zimou a dílem také dlouhým pracovním týdnem bez pořádného pohybu nebyla po dosažení vrcholu vůbec znát.
     Mnozí účastníci už dorazili před námi, přes to se ještě dlouho čekalo, než se sejde podstatná většina. Po úvodním přivítání přišlo na řadu rámcové seznámení se s programem následujících dvou dnů. Závodníkům byla přednesena pravidla závodu a nezbytná doporučení. Došlo samozřejmě na rozdání veškerých potřebných podkladů a materiálů. Vzápětí mnoho týmů s mapami v rukou začalo spřádat plány a přemýšlet, jak si nejlépe poradit s nástrahami terénu, jak nejefektivněji projet co nejvíce virtuálních kontrol a které bodované sjezdy je výhodné absolvovat. O samotném výsledku častokrát rozhodují kromě fyzické zdatnosti i zkušenosti. Přeci jen i správně zvolená taktika může být nakonec tím rozhodujícím faktorem, který povede k vítězství toho či onoho družstva.
     S přibývajícím večerem a počtem půllitrů na účtu to začalo pomalu vypadat, že nejlepší taktikou bude po takové porci alkoholu vůbec vstát. Kdo poctivě netrénoval, byl další den hodně smutný. Evidentně někteří jedinci tuto část přípravy hrubě podcenili. Nicméně podle hluku na chodbě se dobře bavili až do brzkých ranních hodin. Já naštěstí spal na pokoji slušňáků, navíc jsme se relativně brzo vydali spát a ráno jsme tak vstávali s čistou hlavou. Následky maximálního nasazení, s kterým se někteří opravdu vehementně chopili včerejšího večírku, byly po ránu podle výrazů ve tvářích některých zcela viditelně znát. Jako by chtěli ve všech aspektech dohnat neuskutečněný loňský ročník.
     Včerejší taktické úvahy jsem mohl směle dát stranou, jelikož nijak dobře neběžkuju a skialpová výbava svou pořizovací cenou momentálně přesahuje mé aktuální možnosti a schopnosti, rozhodl jsem se pro zcela osobitý přístup a vzal si sněžnice. Už mnohokrát jsem takto absolvoval zimní výlet a vždy to vedlo k náramné spokojenosti. Navíc jsem si říkal, že bych tímto počinem mohl třeba prošlápnout stopu a malou měrou přispět ke zrození oddílové sněžnicové sekce. Naštěstí jsem v tom nezůstal sám. Kamarád z oddílu Michal se s rodinou vyskytoval v nedaleké Karlově Studánce a přislíbil mi účast v tomto soukromém podniku. Jelikož je znalcem místní oblasti, bylo z mého pohledu logické nechat výběr vhodné trasy zcela na něm. Ráno jsme se někdy o půl deváté sešli u chaty Barborka. Vzápětí mě seznámil s plánem, který mu uzrál v hlavě. Pár minut poté už jsem poslušně šlapal v jeho sněžnicových šlépějích.
     Od Barborky jsme s menšími klesáními a stoupáními nebo v podstatě jinak řečeno v rozsahu několika vrstevnic obkroužili proti směru hodinových ručiček masiv Pradědu a potom pokračovali směrem k vrcholu Malý děd (1368 m n.m.). Soudě podle stop od lyží v panenském sněhu jsme nebyli jediní, kteří si užívali svobodu pohybu v zimním terénu mimo značené trasy. Výhledy do zasněžené krajiny nás nepřestávaly uchvacovat. Zanedlouho nám cestu zkřížila modrá turistická značka, po které jsme potom zamířili k turistické chatě Švýcárna. Stihli jsme to naštěstí před obvyklým obědovým náporem. Při našem odchodu se totiž dovnitř začaly hrnout nekonečné davy. Nebylo se co divit, nádherné slunečné ba přímo pohlednicové počasí počasí a příjemné teploty vytáhly ven mnoho příznivců bílé stopy.
     Výborný oběd nás nám dodal dostatek sil pro další porci kilometrů. S Malým dědem za zády jsme vyrazili opět neprošlápnutým terénem směrem k vrcholu Velký děd (1408 m n. m.) a tím jsme pomalu uzavírali okruh kolem celého masivu vrcholu Praděd. Postupně jsme zdolávali nástrahy zimní krajiny v podobě mnoha pramenů Česnekového potoku, hlubokých závějí, navátého sněhu, terénních nerovností i místy nesnadné orientace v zalesněném terénu. Přese všechno se nám zanedlouho a zcela podle plánu do cesty postavila Kurzovní chata.
     Cestou nám docela vyhládlo, proto se jako nejlepší nápad jevila možnost posvačit. Pěkně na slunci, s kusem žvance v ruce jsme vychutnávali příjemnou pohodu. Třebaže byl teprve březen, bylo už docela cítit, že slunce získává na síle a jaro co nevidět zaklepe na dveře. Od chaty naše dvoučlenné družstvo vyrazilo víceméně přímým směrem k Petrovým kamenům. Bylo více než povinností se za tak krásného počasí vyškrábat na hřeben a užít si panoramatické výhledy do krajiny Jeseníků. Slunce už pomalu mířilo k západu, náš časový fond se už téměř vyčerpal a tak nezbývalo než se pomalu vrátit do civilizace a rozloučit se. U Ovčárny se naše cesty rozdělily. Michal pospíchal zpátky za rodinou a přede mnou byl opět výšlap na Praděd, tentokrát zkratkou po sjezdovce.
     Během večeře se postupně ze sněhové arény začali vracet závodní dvojice. Podle výrazů ve tvářích bylo jasné, že mnozí nechali na trati všechno. Někteří dokonce podle svých slov i část dnešní snídaně. Ačkoliv se jedná o ryze skialpový závod, i jedinci, kteří neměli pod patou předepsaných x centimetrů, ocelové hrany a plnou skialpovou výbavu, se srdnatě poprali s nástrahami závodu. Své místo na výsluní si tak v letošním ročníku svými dobrými výsledky určitě vydobyla i běžkařská sekce. Nastupující večer se zcela pochopitelně odehrál v komornějším počtu účastníků a na stole se vyskytlo o poznání méně láhví alkoholu.
     Na nedělní den jsem osiřel, Michal totiž naprosto pochopitelně po včerejší absenci musel jít kroutit rodinohodiny. Dnes se znatelně změnilo počasí, ovšem zcela v souladu s předpovědí počasí, která hlásila zataženou oblohu, sněžení a mlhu. Vše se vyplnilo do posledního, i proto jsem se vydal raději značenou turistickou trasou. Jako za starých časů. Sněžnice na nohou, mapa v kapse, dostatečná zásoba proviantu a zimní výbava v batohu. Jen já a příroda. Zatímco na skialpinisty čekala časovka a běžkaři si udělali krátký výlet v okolí Pradědu, přede mnou byla podle mapy asi patnácti kilometrová trasa. Program se musel přirozeně přizpůsobit času odjezdu zpátky do Brna.
     Modrá, zelená a červená. Tři barvy turistického značení a tři dílčí úseky, které jsem měl dnes v plánu projít. Modrá barva patřila trase Divokým dolem do údolí k vodní nádrži Dlouhé stráně. První část trasy byla opravdu divoká. Místy bylo pro velkou mlhu docela obtížné sledovat turistické značení, naštěstí množství vyšlapaných stop dávalo naději, že jdu správnou cestou. Navíc se dalo docela dobře orientovat podle terénu díky skutečnosti, že každý důl má svůj charakteristický profil, jenž lze s sledovat. Zatímco v horních partiích byl relativní dostatek sněhu, údolní pasáž trasy moc sněhem neoplývala. Spíše zde ležely zbytky zmrzlého sněhu a místy už se normálně objevovala zem. V ten moment jsem byl vskutku rád, že mám na nohou sněžnice s ostrými hroty. Chůze v minimu sněhu sice nepřináší rozhodně žádné potěšení, na druhou stranu pohyb po úzké pěšiny pokryté zmrzlým sněhem jen v turistické obuvi by si říkala o úraz.
     Vše dopadlo dobře a bez sebemenších problémů jsem mohl vyrazit do druhého zeleného úseku. Tady mě nepotkalo žádné ledové dobrodružství. Údolní trasa sledující tok řeky Desná prochází více otevřenou krajinou s pěknými výhledy na zalesněné stráně. Od Zámčiska začala cesta opět mírně stoupat. Nebylo divu. Bylo potřeba se dostat na hlavní hřeben. Na rozcestí U Františkovy myslivny se naskytla ideální příležitost posvačit. Od rána doznalo počasí jistých změn. Mlha se pomalu rozplynula a místy začalo dokonce prosvítat slunce. Dostatečně posilněný jsem mohl pokračovat ve výstupu na hlavní hřeben, na který jsem se napojil Nad Malým kotlem.
     Za celý den jsem téměř nikoho nepotkal, až na hřebeni se objevili první běžkaři. Každopádně není občas nad ten báječný pocit naprosté samoty, kdy člověka obklopuje vůkol zimní krajina jako z pohádky, jediné slyšitelné zvuky, které ho provází jsou jeho dech, šumící potok kdesi v dáli, vítr prohánějící se horským prostředím a křupající sníh pod nohami. Jen tak může tak být zcela sám, jen se svými myšlenkami. Je nesmírně těžké zprostředkovat bezprostřední a mnohdy osobité pocity, to se prostě musí prožít. Následoval poslední červený úsek, vedoucí po hřebeni relativně snadným terénem přes Vysokou holi zpátky na Ovčárnu. Docela jsem byl nakonec rád, že se nám včera s Michalem podařilo se na hřebeni pořádně rozhlédnout do krajiny. Závěrečné pasáže hřebenu se totiž opět během chvíle zahalily do neprostupného mlžného hávu. Stěží bylo vidět několik metrů před sebe. Nicméně každé počasí má své osobité kouzlo. Navzdory nepříznivým podmínkám se mi podařilo včas přijít na místo srazu. Domů jsme se všichni navraceli příjemně unaveni a po všech stránkách naprosto spokojeni.

zobrazit/skrýt nedělní trasu