Véčův zážitníček

          osobní fotogalerie Jiřího Večerka Není důležité, jestli je zážitek příjemný nebo nepříjemný. Hlavně musí být silný, abychom si ho navždy pamatovali.
 

Úvodní stránka  /  DOVOLENÉ A ZÁJEZDY  /  Hory Makedonie s Kudrnou  /  den 3. [putování v pohoří šar planina a vrchol titov vrv]


PUTOVÁNÍ V POHOŘÍ ŠAR PLANINA A VRCHOL TITOV VRV


     Slastný spánek přerušilo zvonění budíku. Hned jsem ho zaklapl, abych nevzbudil celý tábor. Mnozí soudě podle charakteristických zvuků ještě spali, nicméně v tak časnou hodinu nebylo divu. Hodinky ukazovaly teprve půl páté ráno. Stačilo jen pár minut postavit se na nohy. S ranním rozbřeskem jsem se vydal za doprovodu našich toulavých psů na malou procházku po okolí. Nejlepší výhled do krajiny sliboval nevysoký kopec nad tábořištěm. Dostat se na jeho vrchol trvalo jen slabou čtvrthodinu. Vynaložené úsilí rozhodně stálo za to. Rosou pokrytá tráva se v ranním slunci oslnivě třpytila, celá krajina se na prchavý okamžik oblékla do kabátu plného žlutých tónů. Pak jsem dlouho jen mlčky seděl na kameni a pozoroval tu probouzející se krásu kolem sebe.
     Po mém návratu zpátky to na tábořišti již pěkně žilo. Evidentně už byli všichni vzhůru, podle zvuků lžiček škrábajících zbytky jídla z ešusů mnozí právě dosnídali. Pár lidí jsem zahlédl u potoka, jak provádějí ranní hygienu. Našli se ovšem i skupinky, které měly sbalené stany a byly připravené k odchodu. Nezbývalo než taky pozřít nějaké sousto nevalné chuti ovšem plné energie a pomalu začít balit. Slunce se mezitím vyhouplo zpoza horizontu pěkně na oblohu a už od rána ukazovalo svou přívětivou tvář. Poslední jedinci vyráželi na cestu před devátou hodinou. Já spolu s dalšími měl nějakou půlhodinku náskok.
     Hned od prvního dne bylo očividné, že pro zájezd s podtitulem "Za probouzející se přírodou Balkánu" nemohl být vybrán lepší termín. Přesně ta doba, kdy už roztál téměř všechen sníh, tráva se zazelenala a první jarní rostliny začaly vykukovat na svět. I proto tento typ zájezdu přitahuje řadu botaniků, kteří si dle mého soudu museli častokrát připadat jako v ráji. Nebylo vůbec divné každou chvíli narazit na takového kytkomila, jež se v mnohdy krkolomných pozicích skláněl nad nejrůznějšími květinami, ve snaze najít si nejlepší úhel pro fotografii do svého digitálního herbáře.
     I když masový turismus zde není moc rozšířený, značení trasy bylo v rámci zdejších poměrů na relativně slušné úrovni. Jako ukazatel potom sloužilo cokoliv, ve většině případů větší kámen, na který se dalo nakreslit značení v podobě červeného kruhu s bílým středem. Pro nás to nebyl symbol zákazu vjezdu, ale právě naopak.
     Divokost a rozmanitost zdejší přírody předčila má očekávání. Horská květena v rozpuku má v sobě opravdové kouzlo a sálá z ní neuvěřitelná energie. Úžasné na celé věci bylo, že jsem nemuseli nikam spěchat. A mohli si tak pomalým tempem v klidu vychutnávat každý okamžik. Celé dopoledne nás provázelo příjemné slunečné počasí. Později se několikrát na krátkou chvíli zatáhlo. Nic, z čeho by hrozil případný déšť.
     Za určité zpestření dnešní nenáročné etapy mezi prvním a druhým tábořištěm by se jistě dala považovat možnost zdolat dvě vrcholové prémie. Na rozehřátí jsme si dali vrchol Bakardan (2704 m n. m.). Jelikož trasa nevedla přes samotný vrchol, nechali jsme batohy pěkně na úpatí a jen nalehko jsme vyběhli nahoru. Z vrcholu se nabízely skvostné výhledy do světa balkánských hor. Hory od obzoru k obzoru, temně zelená údolí, rozeklané vápencové masivy se sněhovými čepicemi, tyrkysové slzy jezírek. Zanedlouho nás čekal druhý a neméně zajímavý vrchařský počin. Tím byl výstup na Titov Vrv, který je se svými 2747 metry nejvyšší vrchol v pohoří Šar Planina a zároveň je druhou nejvyšší horou Makedonie. Stejně jako v prvním případě i tentokrát jsme se vydali bez batohů. V sedle, odkud měla naše cesta pokračovat, zůstala veškerá batožina a my opět bez zátěže vystoupili na vrchol, na němž se nachází již z dálky viditelná kruhová stavba opuštěné meteorologické stanice. Následovala delší pauza, nohy si potřebovaly odpočinout. Co si ovšem neodpočinulo, byly naše oči. Vůkol hory, hory a zase hory. Na vrcholu se nám podařilo potkat cizí pár turistů. Teď můžu dopředu prozradit, že to byli skutečně první a poslední turisti, na které jsme během našeho putování narazili.
     Ze sedla pod vrcholem se cesta ubírala malebnou planinou s přízemním jehličnatým porostem, v koberci květin všech barev, až konečně dospěla do malé doliny, kde se rozkládalo další tábořiště. Lehce podmáčená louka plná žlutých krokusů s malým jezírkem, krytá okolními kopci skýtala ideální prostor pro kempování. Okolo šestnácté hodiny, tak skončilo dnešní putování. Zbývající čas se dal trávit různými způsoby. Večerní brífink se znovu odehrával za zvuku kytary a v pozadí s hořícím ohněm. Bylo až s podivem, kde se všem podařilo na planině bez stromů najít dostatek otopu. Západ slunce, který po celé krajině rozlil svou barvu pak byl potom nádhernou tečkou za skvělým dnem.