Véčův zážitníček

          osobní fotogalerie Jiřího Večerka Není důležité, jestli je zážitek příjemný nebo nepříjemný. Hlavně musí být silný, abychom si ho navždy pamatovali.
 

Úvodní stránka  /  AKCE A VÝLETY  /  Lezecký kurz RCI v Berchtesgadenu


KURZ RCI V BERCHTESGADENU


     Má záliba v lezení na skalách a pobyt v horách pomalu začala přerůstat do lehké závislosti. Vše, co dokáže lano svázat, srdečné lidi, umění trpět, nevázaný životní styl, mi stále více pronikalo pod kůži. Cítil jsem nutkavou potřebu něco málo z toho, co člověk za těch pár let v oddíle a na skalách vstřebal, předat i dalším lezeckým generacím. Stejně jako v mých lezeckých začátcích v rámci horoškoly docházelo k předávání znalostí, kdy každý můj nesmělý krůček bděle sledovaly oči instruktorů a zkušenějších lidí z oddílu. Rozhodnutí stát se instruktorem skalního lezení tak bylo zcela logickým krokem.
     Český horolezecký svaz tyto snahy podporuje a pro tento případ garantuje metodický výcvik a příležitost k rozvíjení odborných poznatků v oblasti bezpečného lezení. Kurz RCI (Rock Climbing Instructor) je zaměřeny na vyškolení instruktorů, kteří ve svých oddílech následně povedou lezecký výcvik ve skalách a v horách. Skládá se ze tří samostatných bloků. První čtyřdenní blok zahrnuje práci s výzbrojí a výstrojí, nácvik jednodélkových lezeckých technik, metodik jištění, štandování a záchranných technik. Druhý čtyřdenní blok je celý vyhrazen zdravovědě, první pomoci a nouzovým transportním technikám. Program závěrečného celotýdenního bloku se skládá z opakování předešlých dovedností, prohlubování dosavadních znalostí, pedagogických výstupů, předvedení lezeckých dovedností ve vícedelkovém skalním terénu pod dohledem školitelů a vykonání závěrečných zkoušek.
     Zatímco první dva bloky celého kurzu se konaly v tuzemsku na Vysočině, za posledním jsme museli vyrazit za hranice. Ideální tréninkový terén v prostředí hor, s potřebným zázemím a osvědčenými lezeckými liniemi se nachází na německo-rakouském pomezí v malebné prostředí náležejícím do národního parku Berchtesgaden. Tento bavorský národní park se rozkládá v jihovýchodní části Německa a leží jen dvacet kilometrů jízdy od rakouského města Salzburg. Ze všech stran je ohraničen krásnými horskými velikány, jimž dominuje nejznámější hora Watzmann s vrcholem ležícím v nadmořské výšce 2713 metrů. Není určitě bez zajímavosti, že její východní stěna s téměř osmnáctisty metry je nejvyšší ve východních Alpách.
     Pořádně strmé stoupání od parkoviště u jezera Hintersee, ležícího na okraji malebné vesnice Ramsau v srdci berchtesgadenských Alp dokonale rozhýbalo náš pohybový aparát ztuhlý po téměř šestihodinové jízdě z Brna. Bezmála dvě a půl hodiny trvající pochod, při něž bylo potřeba překonat skoro devět set metrů převýšení na horskou chatu Blaueishütte s bágly plnými lezecké výstroje, výzbroje a potřebného vybavení do hor, už od začátku pořádně prověřil naši fyzickou připravenost. Neustávající déšť, zkrápějící naše tělesné schránky sotva, co jsme opustili šotolinovou cestu u parkoviště, zase dokonale vyzkoušel naši psychickou odolnost. Na horskou chatu, která se po následující týden stala našim útočištěm, dorazila naše třináctičlenná skupina kompletně promočená. Naštěstí zázemí chaty je na takové případy připraveno. Topení v sušárně jela naplno a tak zakrátko naše věci byly opět suché.
     Mezitím jsme sešli na poradě, kde nám byl přednesen plán na příštích sedm dnů. Rámcově každý den probíhal s malými obměnami vždy podle stejného scénáře. Den vždy začínal obrovskou snídaní o několika chodech. Stravování formou švédského stolu dávalo možnost pořádně se nacpat, což z hlediska programu bylo zcela pochopitelné. Během celého dne ve skalách nám vždy notně vyhládlo a navíc jsme nikdy dopředu nevěděli, kdy přesně se vrátíme. Část dne byla zpravidla věnovaná nácviku technik na cvičných terénech ležících na dohled od chaty. Část dne potom vyplnilo samotné lezení. Jelikož nás od druhého dne pobytu provázelo velice příjemné počasí, lezlo se prakticky každý den. Výjimkou bylo jedno dopoledne, kdy nás předčasně zahnala dešťová přeháňka. Ani během ní nebyl prostor pro zahálení ba právě naopak, čas byl věnován teoretickému výkladu. Obrovskou výhodou zdejší lezecké oblasti byla relativně krátká vzdálenost mezi chatou a jednotlivými nástupy. Obvykle nám cesta pod stěnu netrvala více než sotva pár desítek minut. Navíc nebylo vůbec těžké nalézt jednotlivé lezecké linie včetně sestupových tras, které zpravidla vedly do středu kotliny, k troskám původní horské útulny, odkud to bylo jen pár minut k chatě. Stejně jako snídaně i večeře byly hotové lukulské hody. Naše stoly se vždy prohýbaly pod tíhou talířů naložených místními dobrotami. Musím říct, že nám všem opravdu chutnalo a je na místě vyslovit pochvalu celému kuchařskému týmu. I přes značně náročný celodenní program, nám ani po večeři nechyběla energie na večerní zábavu. Měli jsme stále dost síly na pozvedání půllitrů naplněných zlatavým mokem a na pospolité békání za doprovodu lehce rozladěné kytary. V družné společnosti se dařilo vymačkat program dne do poslední minuty. Bylo právě trochu na škodu, že každý večer s blížící se desátou hodinou večerní vyvstala ze zcela pochopitelných důvodů nutnost rozpustit zábavu a odebrat se ke spánku na lágr.
     Volný čas jsme obyčejně trávili odpočinkem, doplňováním teoretických znalostí nebo tekutin na terase před chatou. Vždy s orosenou sklenicí v ruce a pohledem upřeným do krajiny. Celá obklopující horská skupina je uspořádána do jakési imaginární podkovy s vrcholy Steinberg, Schärtespitze, Blaueisspitze, Hochkalter, Kleinkalter, Rotpalfen a Schöner Fleck rovnoměrně rozprostřenými po celém jejím obvodu. Samotná chata stojí na pomyslné spojnici mezi oběma rameny na výrazném terénním zlomu, odkud se nabízí nádherný panoramatický výhled na okolní skály, ale také v údolí rostoucí lesy a horské pastviny, které jako by kontrastovaly s bělostnými vápencovými masivy. Jedna z nejstarších chráněných krajinných oblastí Alp se právem pyšní titulem - národní park. Za zmínku určitě stojí fakt, že na dohled od chaty se pod kolmou stěnou vrcholu Hochkalter rozkládá nejseverněji položený alpský ledovec Blaueis. Mohutná masa ledu, jež před sto lety vyplňovala téměř celou kotlinu, se dnes zmenšila na malý jazyk šedého ledu v jejím závěru a do konce tohoto desetiletí se předpokládá celkové vymizení. Jeho někdejší mohutnost lze obdivovat už pouze na starých fotografiích či na sérii malovaných obrázků, které zdobí interiér chaty. Příroda je tu velmi unikátní a proto není divu, že i během týdne byla terasa před chatou stále v obležení turistů. Někteří přicházeli úzkou lesní stezkou z údolí, jiní se vraceli turistickými stezkami z výletu k ledovci nebo z túr po okolních vrcholech, jež se majestátně vypínají nad celou ledovcovou kotlinou.
     Ten týden tady uběhl velice rychle. Navzdory skutečnosti, že celý pobyt měl v uvozovkách spíše pracovně vzdělávací charakter a na lenošení nebyl vesměs prostor, považuji celý pobyt spíše za dovolenou. Čas strávený v horách s partou prima lidí mě opět velice nabil. Zbývá snad už jen dodat, že všichni přítomní úspěšně složili závěrečné zkoušky a početná instruktorská rodina se tak rozrostla o další členy. Pro úplnost uvádím seznam vylezených vícedélkových cest: Auf die Schnelle [IV], Westgrat [V+], Eisbärtour [V], Die glorreichen Sieben [VI-], Durch's Fenster zum Zwerg [V]