Véčův zážitníček

          osobní fotogalerie Jiřího Večerka Není důležité, jestli je zážitek příjemný nebo nepříjemný. Hlavně musí být silný, abychom si ho navždy pamatovali.
 

Úvodní stránka  /  DOVOLENÉ A ZÁJEZDY  /  Jarní polezenice na Mallorce  /  den 3. [lezení v oblastech tijuana, sa mola de felanitx]


LEZENÍ V OBLASTECH TIJUANA, SA MOLA DE FELANITX


     Slunce nás opět vítalo do nového dne. Na dnešním programu nebylo nic jiného než lezení. Před odjezdem jsme se ještě zastavili v blízkém krámku pro křupavé, z pece vytažené bagety. Když k tomu přidám chorizo, sýr a čerstvá rajčata, mám rázem zásobu jídla, jež dostatečně pokryje energetické nároky po čas celého dne. Tentokrát jsme se rozhodli prozkoumat relativně vzdálenější oblast Tijuana u městečka Cala Santanyí. Je to další z mnoha lezeckých oblastí, nacházejících se opět přímo na pobřeží. S navigaci v telefonu jsme po nádherných asfaltových silnicích i úzkých prašných cestičkách podél nízkých kamenných zídek dorazili do cíle relativně snadno. Jízda nám zabrala asi třičtvrtě hodinu. Určitě bychom byli rychlejší, kdyby nás každou chvíli nebrzdily desítky retardérů přes silnici a nespočet kruhových objezdů.
     Od parkoviště to do lezeckých sektorů bylo jen pět minut chůze. Značka Ideál. V průvodčíkovi jsme si v sektorech Tom and Jerry a Tapas vytipovali několik cest v obtížnosti 5a - 6a, což byla čísla, do kterých jsme se na překližce během poctivé zimní přípravy prolezli. K naší smůle ovšem ve vybraném sektoru všude visely topropy a pod skálou se pohybovaly nějaké skupinky. Zrovna tu probíhala nějaká teambuildingová akce. Navíc to vůbec nevypadalo, že brzy skončí. Jakmile jedna skupina odešla, na obzoru už byla další. Trošku nás to naštvalo, co teď? Potenciál dlouhého skalnatého útesu byl sice obrovský, ale většina cest v jednotlivých sektorech byla v pro nás nedostižné klase. Chvíli jsme dumali, co podnikneme dál. Já mezitím uchvácen místem pobíhal po okolí a fotil.
     Nakonec padla volba na dvacet kilometrů vzdálenou vnitrozemskou oblast Sa Mola de Felanitx. Dlouhý skalnatý pás na úpatí nevysokého zalesněného kopce Sa Mola s výhledem na placatou krajinu a nedaleké město Felanitx mi v mnohém připomněl loňské lezení v Řecku. Z parkoviště nám to chůzí trvalo nějakých deset minut, než jsme se dostali k nástupům. Tady už žádné topropy nevisely, ale jinak tu bylo docela hodně lezců. Němců, francouzů, chorvatů a podle jazyků i dalších národností. Všichni sem na ostrov přiletěli vyladit formu. Naštěstí výběr cest zde byl obrovský a vždycky nějaká vhodná cesta byla volná. Dokonce jsem tu potkali dvojici Čechů ze Špindlu, s níž jsme se potkali na skalách už včera. Lezení tu z mnoha stran mělo dost podobné parametry jako to včerejší. Relativně přísná klasa, dobré jištění, linie do dvaceti metrů, neoklouzané vápno, orientace podle obtížnosti nastříkané na skále. Ani složení našich lezeckých dvojek se nezměnilo. Tahle oblast mě skutečně nadchla, užil jsem si tu spoustu lezeckého pohybu, od země až ke slaňáku. Masiv nebyl během odpoledne vystavený slunci, což na jednu stranu znamenalo příjemné podmínky na lezení, na druhou stranu tím jak vystupoval mírně nad planinu, tak to tady bylo jako na větrné hůrce. Ani intenzivní pohyb ve vertikálním směru nás nemohl pořádně zahřát.
     Lezecky dostatečně saturováni s počtem sedmi vylezených cest jsme to v pozdním odpoledni zapíchli. Po návratu na ubytko jsme dlouho seděli na balkónu a vstřebávali teplo slunečních paprsků. Přicházela opět doba zlaté hodinky, což mě nenechalo klidným. Popadl jsem foťák a vyrazil opět ven na útesy za přístavem.