Véčův zážitníček

          osobní fotogalerie Jiřího Večerka Není důležité, jestli je zážitek příjemný nebo nepříjemný. Hlavně musí být silný, abychom si ho navždy pamatovali.
 

Úvodní stránka  /  DOVOLENÉ A ZÁJEZDY  /  Jarní polezenice na Mallorce  /  den 5. [rest day v okolí města alcúdia]


REST DAY V OKOLÍ MĚSTA ALCÚDIA


     Prsty rozedřené od ostrého vápna, unavená předloktí a celková tělesná slabost. Jasné symptomy lezecké únavy. Po třech dnech si naše těla žádala odpočinek a klid na nezbytnou regeneraci. Žádný problém. Ostrov nabízí nepřeberné množství druhů vyžití v rozličných kategoriích. Je jako truhla plná zážitků, stačí si jen podle osobních preferencí vybrat. Včerejší úvahy vykrystalizovaly v jasný plán. Stěžejním bodem dnešního programu měla být lehká turistika spojená s koupáním. Slunečný den bez mráčku znamenal zelenou všem našim záměrům. Dnes nebylo nutné nikam vyloženě pospíchat, čemuž odpovídal i pomalý ranní rytmus. V poklidu jsme posnídali a vychutnali si kávičku na balkóně.
     Přejezd celého ostrova z jihovýchodu na severozápad trval něco málo přes hodinu. Trasa vedla celkem monotónní a nezáživnou placatou krajinou. Přestože se teď na jaře celý ostrov krásně zelenal, působila místy krajina značně vyprahle. Zatímco na jihu byl na silnicích relativní klid, čím více jsme se blížili letovisku Alcúdia, tím více provoz houstl. Zejména díky velkému počtu cyklistů. Ti se sem v jarní sezóně sjíždějí po tisících, aby si užili nastupující jaro a potrénovali ve zdejším prostředí, které je cyklistice opravdu nakloněné. Široké jízdní pruhy včetně rozměrných odstavných pásů, stovky kilometrů nádherného rovného asfaltu, dechberoucí scenérie, stále počasí s příznivými teplotami a relativně malý provoz. Zkrátka ideální podmínky pro silničkáře. Pro řidiče ovšem mnohdy noční můra, Vláďa se za volantem cestou několikrát dostal do nepříjemných situací. Davy cyklistů si někdy počínali značně neukázněně. Ruch města byl v přímém kontrastu s klidem, který jsme zažívali na jižním pobřeží. Už z dálky bylo patrné, že přijíždíme do přímořského letoviska. Vše vypadalo jako z katalogů cestovních kanceláří. Mnohakilometrová avenida lemovaná palmami, v těsném sevření řady hotelových resortů, výlohy výstavních butiků a luxusní restaurace. Naštěstí jsme tudy jen projížděli.
     Výchozí místo našeho treku leželo kousek za letoviskem na poloostrovu, který začíná na hranici města a ve vzdálenosti necelých deseti kilometrů se táhne směrem do moře. Auto jsme zaparkovali před kostelíkem Ermita de la Victória, ležícím v úbočí nevysokého masivu a dál pokračovali šotolinovou cestou po svých. Mířili jsme na vyhlídku Penya des Migdia o Penya Roja. S výhledem na poloostrov Formentor ležícím přes záliv jsme po více než hodině dorazili na vyhlídku. U kanónu namířeného na širé moře jsme potom v poklidu posvačili. Tohle místo bylo nejzazším bodem poloostrova, dál už se nedalo jít. Následoval tedy obrat čelem vzad. Rozcestí na hřebenu nás zanedlouho nasměrovalo k nejvyššímu bodu poloostrova, vrcholu Talaia d'Alcúdia (446 m n. m.). Do naší paměti se zapsaly další nezapomenutelné výhledy na všechny strany, stejně jako v odpoledním horku osvěžující zmrzlina z restaurace u parkoviště. Další osvěžení, tentokrát celého těla, přišlo zanedlouho.
     Cestou zpátky do města Alcúdia jsme se zastavili na koupání. Auto zůstalo stát na plácku u silnice a my jsme kozí stezkou seběhli pár výškových metrů k moři. Členité pobřeží poskytovalo dostatek pěkných zákoutí, trochu horší to ovšem bylo se vstupem do moře. Zabralo nám nějakou dobu, než se nám podařilo najít vhodné místo, odkud se bez potíží dostaneme do vody. Teplota nebyla nijak závratná, ale po pár tempech se člověk trochu zahřál. Tak dlouho jsem se odhodlával s vlezením do vody až to za mě vyřešil kluzký šutr, po němž jsem nečekaně zahučel až po krk do vody. Odpočinek na vyhřátém útesu vrátil naše tělesné teploty do normálu.
     Poslední prožitek, jež doposud naším smyslům unikal, byl z kulinářské kategorie. Pominu-li jídlo, které tu běžně konzumujeme, tak mám spíše na mysli něco typicky místního a nejlépe servírovaného v pěkném prostředí restaurace. Jedna taková s lákavým názvem Las Delicias nám při hledání padla do oka. Jednoznačně jsme se shodli, že bychom rádi ochutnali Paellu, shoda také panovala v ingrediencích, které by se v ní neměly objevit. Ani jednomu z nás nechutnají mořské plody, takže jsme podle lístku vybrali tu s názvem Mix. Kdo mohl tušit, že to je kombinace mořských plodů a dalších na první pohled těžko identifikovatelných pochutin. Nakonec jsme tu mísu s mírným sebezapřením z velké části snědli. Docela jsme se u toho nasmáli. Nedaleká pláž s molem se přímo nabízela, abychom tady vytrávili. Procházka v písku s přicházejícím západem v nás zanechala jen samé příjemné pocity. Zpátky na ubytko jsme jeli trasou přes město Artá a musím říct, že na rozdíl od dopoledne byla zpáteční cesta mnohem záživnější. Východní část ostrova je více kopcovitá, vesničky rozeseté v údolí i po stráních s typickou kamennou architekturu byly skutečnou pastvou pro oči. Domů jsme potom dojeli už za tmy.