Véčův zážitníček

          osobní fotogalerie Jiřího Večerka Není důležité, jestli je zážitek příjemný nebo nepříjemný. Hlavně musí být silný, abychom si ho navždy pamatovali.
 

Úvodní stránka  /  DOVOLENÉ A ZÁJEZDY  /  Lezení ve španělské oblasti El Chorro


LEZENÍ VE ŠPANĚLSKÉ OBLASTI EL CHORRO


     Když jsem letos odjížděl na mikulášské setkání našeho horolezeckého oddílu na Vysočině, vůbec jsem netušil, že se budu domů z víkendu vracet s jasným plánem letět za lezením do Španělska. Každoroční setkání na gruntu v čase před Vánocemi se mezi lidmi z oddílu vždy těší velké oblibě. Každý chce na chvíli vypadnout z města a utéci předvánočnímu shonu. Zkrátka vypustit patřičné množství páry. Velká koncentrace lezců na jednom místě je pokaždé zárukou živelné zábavy. Prostředí gruntu plného lezců vytváří tu správnou živnou půdu, ve které se rodí skvělé nápady a plánují mnohé lezecké výpravy. Stačí se dát do řeči s podobně smýšlejícími jedinci a už se z podhoubí začínají klubat zárodky nových dobrodružství. Stačí se rozhlédnout, místo se jen hemží potenciálními parťáky na zajímavé lezecké výlety. Ovšem nesmím zapomenout i na něžné pohlaví. Vždyť kdo říká, že se člověk s chutí vyrazit někam za lezením musí obracet jenom na parťáky. V oddíle působí řada dobrých lezkyň. Při podvečerní procházce v doprovodu několika z nich jsem se dal do řeči s Míšou. Klíčový úryvek rozhovoru, při kterém se to všechno domluvilo, vypadal zhruba následovně. Já: "Někam bych zajel." Míša: "Taky mě to někam láká." Já: "Ale nechce se mi nikam za zimním lezením." Míša: "Ani já na to nemám moc chuť." Já: "Tak co kdybychom vydali někam do tepla? Míša: "To je dobrý nápad." Já: "Třeba do Čora?" Míša: "Tak jo." Bylo domluveno.
     Zařízení všech potřebných věcí jako koupení letenek nebo zamluvení auta není v dnešní online době žádným problémem a člověk to zvládne z pohodlí domova s bankovní kartou v jedné ruce a druhou rukou na klávesnici během několika málo okamžiků. S ubytováním jsme si zatím nedělali starosti. Nenechávali jsme to náhodě. Naše lowcost pojetí tohoto výletu zahrnovalo použití stanu, který lze v případě nutnosti rozložit prakticky kdekoliv, nouzově se dá přespat ve spacáku vedle auta. Konkretní datum v půli ledna jsme zvolili s ohledem na Míšino zaměstnání, termín totiž nesměl kolidovat s měsíční účetní uzávěrkou. Deset dnů od pátku do následující neděle za cenu šesti dnů dovolené se nám zdálo jako ideální, navíc to byla přesně doba, na kterou mnohé aerolinky nabízely výhodné letenky. Do andaluské Málagy, která je většinou výchozím bodem pro všechny cesty do El Chorra, létá řada nízkonákladových společností. My zvolili Ryanair, který provozuje leteckou linku z Prahy. Cestování vlakem s otevřenou jízdenkou Českých drah včetně lístku na Airport Express se ukázalo jako nejvýhodnější způsob, jak se bez problému a zbytečného čekání dopravit na letiště.

     Z Brna jsme vyráželi velice časně, před hlavním nádražím se to ještě hemžilo mátožnými postavami bloudícími mrazivou nocí a hledajícími svůj noční rozjezd. Vlak odjížděl krátce po čtvrté hodině. Zhruba tříhodinový let proběhl bez komplikací. Moc si z něj nepamatuju, protože jsem ho celý prospal. Míša na tom byla podobně. Podepsala se na nás absence spánku kvůli balení a v neposlední řadě také brzké ranní vstávání. Jakmile jsme po druhé hodině odpolední dosedli na letištní plochu, naše mysli se pomalu začaly ladit na pohodovou vlnu. Od vytouženého cíle v podobě vesničky El Chorro obklopené skalními masivy s nesčetným lezeckým potenciálem nás dělilo okénko přepážky v půjčovně aut, podle mapy jen necelých šedesát kilometrů a jeden malý, leč převelice důležitý úkol. Sehnání plynové bomby do vařiče. Docela oříšek. Kde začít hledání? Jednoznačně jsme se shodli, že nejlepší bude najít Decathlon, který je přeci skoro v každém velkém městě. Najezdili jsme mnoho kilometrů, než jsme ho nakonec po mnoha špatných odbočeních a pokusech z domorodců vymámit správné informace konečně našli. Chvíli mi trvalo, než jsem se po řidičské stránce srovnal se zdejšími kruháči, polokruháči a zvykl si na trošku jiný, jižanský styl ježdění. Potom už jsme to vzali rychle direkt na Čoro. Samozřejmě s ohledem na výkon našeho modrého Oplu Corsa a co nám zdejší dopravní předpisy dovolily. Svit dálkových světel odhalující v dáli nápis El Chorro znamenal konec naší celodenní pouti.
     Po příjezdu jsem zavolal kamarádovi Radžimu, který už tady týden vegetoval spolu se svou lezeckou partičkou. Ještě pár dní odjezdem jsem vůbec neměl tušení, že tady taky bude. Každopádně to bylo fajn, informace z první ruky se vždycky hodí. Zaparkovali jsme u trafostanice. Zanedlouho se z nočního šera vynořily čelovky. Za jejich svitem jsme se poté vydali do neznáma. Dovedli nás na místo, kde během časů vzniklo skromné neoficiální tábořiště. Podle dostupných zpráv je původní kemp pod skalami už několik let zrušený. Tábořiště je relativně tolerované, je tu jen pár míst na stany, ohniště, improvizovaný stůl z kmene stromu a jeden stan, který tu už stojí delší dobu a slouží jako spižírna a sklad. Když někomu něco zbude, zanechá to tu pro nově příchozí, třeba nespotřebovanou plynovou láhev na vařič, které tu mimochodem byly asi dvě :-)
     Postavení stanu trvalo jen chvíli. Rychle jsme se zabydleli a poté spěchali k ohni, trošku se zahřát. Večer bylo docela chladno. Člověk by se neměl nechat tak snadno uchlácholit jen tím, že přicestoval na jih. Byli jsme sice ve Španělsku, navíc relativně kousek od pobřeží Středozemního moře, ale nezpochybnitelnou pravdou bylo, že měsíc v kalendáři se jmenoval Leden. Mysl se dá oblbnout jednoduše, jiné signály do mozku ovšem přicházely ze všech tělesných receptorů, které hlásily stav mírného podchlazení. Navíc zkušenosti, které na vlastní kůži pocítili kluci, byly jasným důkazem, že počasí v tuto roční dobu není radno podceňovat. Podle jejich slov před několika dny dokonce lehce nasněžilo. S námi naštěstí přijížděla relativně dobrá předpověď počasí. V průběhu našeho pobytu měl vývoj počasí stále se zlepšující tendenci a teploty v noci i přes den postupně přecházely do snesitelnějších, respektive zcela příjemných hodnot. Výjimkou byl jen třetí den, kdy celé dopoledne i odpoledne jemně mžilo a nedalo se v podstatě lézt. Tehdy jsme zevlili ve stanu. Když nás to přestalo bavit, šli jsme se aspoň s průvodčíkem v ruce podívat na nástupy a vyhlédnout si zajímavé linie. Jinak následující dny bylo pořád nádherné slunečné počasí. I když byl ráno často na obloze opar, během dne se zcela rozplynul a my si mohli vždycky mezi druhou a pátou hodinou odpolední užívat teploty lehce nad dvacet stupňů. Jakmile ovšem slunce končilo svou denní pouť, rychle se s jeho odchodem začalo citelně ochlazovat.

     Po našem příjezdu, už to bylo stále o jednom a tom samém, o lezení. Začátky dnů byly jako přes kopírák. Nad ránem nejdříve začali kokrhat kohouti, potom se rozštěkali psi. Tohleto pravidelně se opakující zvířecí staccato ještě souzvučelo s konstantně hučícím tělesem vodní elektrárny na nedaleké přehradě. Chvíli nám vždycky trvalo, než jsme uvedli naše nocí a zimou ztuhlá těla do provozuschopného stavu. Jinak jsme vypozorovali, že se tu velice zajímavě rozednívalo, ještě ve čtvrt na devět bylo vždy dost šero. Své samozřejmě udělala i skutečnost, že jsme spali v lese, ale i tak to byl zajímavý jev. Následovala snídaně, sbalení matroše a odchod do skal. Navraceli jsme se většinou s podvečerním slunce v zádech. U večeře a potom ve stanu vždy probíhaly debaty o plánech na následující dny. Po třech dnech společného soužití nás kluci opustili. Přesto jsme tu nezůstali sami. O kousek dál stanovala nějaká švédská holčina jménem Sofia, která tu původně přijela na Vánoce a nakonec se rozhodla zůstat na neurčito. Opodál zase stanovala Češka jménem Lenka. Ta ve Špáňu žije dlouhodobě, živí se jako au pair a momentálně lozí.
     Jídlo jsme si obstarávali u Maribel, usměvavé majitelky asi jediného místního obchůdku. Sice se s ní nedalo domluvit anglicky, ale mezinárodní řečí rukou a těla jsme si vždycky obstarali vše potřebné. Pečivo, olivy, víno, kus sýru, chorizo, sem tam nějaké ovoce a zeleninu. O ničem jiném jsme neuvažovali, měli jsme přeci vše, co stačilo k přežití. Když měla Maribel zavřeno, zajeli jsme do městečka Alora, kde jsme vždycky se štěstím našli nějakou otevřenou večerku, která uspokojila naše potřeby. Vzdálenosti byly relativně krátké, co mě ale nesmírně iritovalo, byly retardéry každých pár set metrů, ve vesnicích u přechodů i častěji.

     Co se týká našeho samotného lezení, tak bych zmínil několik postřehů. Osobně si libuji v cestách mezi stupni 5c až 6b. Míša je na tom o něco lépe. Zatímco má strategie spočívala ve vylezení co největšího počtu cest ve zmíněné klase, Míša zase ráda pokusovala těžší cesty okolo 6c/7a a vymýšlela si jednodenní projekty. Skvěle jsme se tím doplňovali. Zatímco já odpočíval po vylezení několika cest po sobě, ona mohla nalézt do svého projektu a zkoušet si to delší dobu krokovat. Samozřejmě si vyzkoušela i lehčí cesty. Potom jsme se zase vystřídali.
     Hezké lezení v delších liniích tu začíná okolo stupně 5b, lehčí cesty jsou většinou jen krátké kvaky, alespoň co se námi navštívených sektorů týká. Pokud tedy člověk neleze minimálně 5c a výše bude možná trochu smutný z nevelkého výběru. Vápno tu je víceméně neoklouzané, postupové jištění velice často v nýtech méně častěji potom v borhácích. Vzdálenosti mezi jištěními nejsou konstantní, v lehčích pasážích cest se vzdálenosti prodlužují, což může někoho při zdolávání těžké cesty trochu uklidnit nebo taky na druhou stranu lehce rozesmutnět. Lezli jsme podle průvodčíka od Rockfaxu z roku 2008. Ten jsem sehnali od mého spolulezce Vency, který tu byl před léty. Mezitím uběhlo dost času a stavěči rozhodně nezaháleli, protože tu bylo pár linií, které jsme vůbec v naší knížce neměli. Pohybovali jsme se převážně v oblasti Frontales (Sector Castrojo, Los Albercones, Sector Suizo, Sector Momia, Poema de Roca, The Solarium, Sector Austria) a oblasti Escalera Arabe (Upper Crag, Sector Sergio, Sector Suiza). Každý sektor jsme se snažili v rámci sil a chuti lezecky maximálně vytěžit. Orientace pod skalami byla podle popisů a hlavně obrázků docela snadná. Lezecké linie byly přehledné a logické. Ve většině případů nám stačila šedesátka lano. Nápor jiných lezců na cesty tu vůbec nebyl znát. Pořádný nájezd zdejší oblast zažívá s přicházejícími jarními měsíci, kdy se sem uchyluje řada lezců ze všech možných koutů světa. I přesto byla pod skalami slyšet pestrá směsice jazyků, což dokazovalo mimořádnou popularitu zdejší oblasti. Dokonce nebylo zase tak nemožné tady během krátkého pobytu narazit na krajany. V paměti mi utkvěl mladý pár, Katka se Zdeňkem, jež jsme opakovaně potkávali. Dokonce jsme potom společně jeden večer zajeli do vedlejší vesnice na pivo a tapas.
     Výhodou spaní blízko masivu v oblasti Frontales byly relativně krátké nástupy. Za lezením do vzdálenějšího sektoru Escalera Arabe neboli Arabské schody bylo výhodnější použít auto a zajet si pohodlně šotolinovou cestou až pod nástupy. Moc jsme nerestovali, v konečném součtu jsme z celkových deseti dní, které jsme měli vyhrazené, lezli sedm dní. Někdy více někdy méně podle aktuálního stavu mysli a tělesné schránky. Lezení nás prostě nějak pohltilo a vábení okolních míst nebylo tak silné. Za celou dobu se mi podařilo vylézt čtyřicet cest a zvýšit si v několika málo případech osobní maximum na sportovkách. Počítadlo celkových nákladů se zastavilo na necelých sedmi tisících. Myslím, že lowcost závazek byl splněn i po lezecké stránce hodnotím výlet jednoznačně pozitivně. Odváželi jsme si odsud mnoho nalezených metrů a zkušeností do nadcházející lezecké sezóny. Hasta la vista El Chorro.