Véčův zážitníček

          osobní fotogalerie Jiřího Večerka Není důležité, jestli je zážitek příjemný nebo nepříjemný. Hlavně musí být silný, abychom si ho navždy pamatovali.
 

Úvodní stránka  /  AKCE A VÝLETY  /  Rybaření na Slezské Hartě


RYBAŘENÍ NA SLEZSKÉ HARTĚ


     Za podmračeného počasí jsme v pátek ráno vyrazili z Ostravy směrem na Opavu. Cesta proběhla bez problémů a tak jsme po hodině jízdy dorazili do obce Rázová, která leží při březích vodní nádrže Slezské Harta. Hned po příjezdu naše první kroky mířily do místního obchodu, který patřil Jindrovému známému. Jednak jsme potřebovali nakoupit nějaký ten základní proviant, abychom ty následující tři dny ve zdraví přežili a dále jsme s ním byli předběžně domluveni, že nám zajistí ubytování. Vůbec jsme neměli tušení, do čeho jdeme. To, co přišlo, nám vskutku vyrazilo dech.
     Byla pro nás připravena malá dřevěná chatka s nádherným výhledem do okolí na strání přímo nad přehradou. Starosti s vybalováním a zabydlením nám v tuto chvíli přišlo lepší odsunout na později. Mnohem důležitější bylo vybalení a příprava rybářského náčiní, které se doteď krčilo v rozích našich skříni a netrpělivě čekalo, až je zase vytáhneme a uvedeme do stavu lovecké pohotovosti.
     Počasí se od rána vůbec nezměnilo. Spíše jsme měli pocit, jak už to při našich výpravách bývá, že se musí každou chvíli zhoršit. A taky, že jo. Zanedlouho začalo mírně poprchávat, ale to nás nemohlo odradit. Po příchodu k vodě jsme se chvíli jen tak beze slov s náčiním v rukách kochali nádhernou krajinou, jež nás všude obklopovala. Kdyby nás v ten moment viděl nezasvěcený pozorovatel, asi by naše počínání vůbec nepochopil. Každý opravdový rybář ví, o čem právě teď mluvím a zná ten pocit, kdy se na něco dlouho těší a pak přijde ta pravá chvíle, kdy stane na břehu svého oblíbeného revíru, který ho vždycky dovede obdarovat skvělými zážitky.
     Krátce nato jsme už měli nahozené pruty ve vodě a rybařina mohla začít. Po rybářské stránce to jinak byla klasická sedavá rybařina, kdy jsme oba chytali na dva pruty. Z toho byl jeden prut feederový, kde se nám na háčcích houpali červíci a druhý byl klasický teleskopický prut osazený kukuřicí, kterou jsme tu a tam vyměnili za nějakou "zaručeně" fungující, tutovou a "natuhlenastrahutadyvytahujemekapryjakoprasata" nástrahu. S úlovky vytaženými na břeh to nebylo slavné. Nechci nějak moc dopředu předjímat, jak se celá rybářská výprava nakonec vyvedla, ale rád bych na tomto místě poznamenal "Děkujeme za plotice". Ty se totiž staly nejčastějšími úlovky za celé tři dny. S přibývajícím večerem a ubývajícím počtem úlovků se pomalu blížil okamžik, kdy bylo dobré lov ukončit, jít se zabydlet a poté se vrhnout do víru vesnického života.
     Ten spočíval v návštěvě jakéhokoliv místního hospodského zařízení s příležitostným spláchnutím dne několika škopky. Po chvíli hledání jsme narazili na zajímavou hospůdku s velmi prozaickým jménem "Hospoda u Soni". I přes zcela obyčejné jméno se ukázalo, že tato hospoda nebude až tak obyčejná. Už z venku byl slyšet hlas kytary a zpěv lidí, které doprovázela. Uvnitř vše dýchalo velmi pohodovou, až rodinnou atmosférou. Velkou radost nám také udělal čepovaný Radegast. Aby nám ten večer trochu rychleji utekl, zahráli jsme si kulečník.
     Během doby strávené v hospodě muselo nejspíše vydatně pršet, neboť cestou zpátky jsme velmi často naráželi na dešťovky, které pravděpodobně vyhnala z jejich úkrytů velká voda. Když jsme minuli první, druhou, třetí, nevěnovali jsme tomu zvláštní pozornost. Jakmile se ale jejich počet blížil k první a po krátké chvíli k druhé desítce, začali jsme usilovně přemýšlet, jestli bychom takhle lacině nabytou nástrahu na háček nemohli přece jen nějak využít. Nakonec jsme jako dva tiší blázni, odtud asi to obvykle pojmenování rybářů ;-), vysbírali veškeré dešťovky v razovské zátoce. U nějakého stavení jsme si nabrali do tašky trochu štěrku, který posloužil jako přechodné bydliště pro bezmála 60 žížal. Jistě pochopíte, že takto vyzbrojeni jsme ani nemohli dospat rána, neboť každý rybář potvrdí, že čile se svíjející žížala je jednou z nejlepších nástrah na šupinaté kamarády, obývající vodní říši.

     Druhý den probíhal přesně jako ten předchozí, s tím rozdílem, že jsem se probudili již na místě a k lovu nám jako nástrahy přibyly svůdně se kroutící rousnice, které svým pohybem nenechají v klidu žádného šupináče. Bohužel při chuti byly i tentokrát pouze plotice a tak jsme je v pravidelných intervalech vytahovali z vody na břeh a zase pouštěli zpět do jejich rodného živlu. Přes nepříliš pěkné počasí jsme u vody vydrželi až do večera.
     Po večeři následovalo opět malé povyražení v podobě návštěvy hospody. I tentokrát nám večer zpestřila partička kulečníku. Dokonce se mě podařilo Jindru porazit, což se zase tak často nestává. Kulečník potom vystřídaly šachy. Ten večer se mě nějak dařilo, takže jsem Jindru porazil i ve hře v šach. Abych mu nějak pozvedl náladu, navrhl jsem, dát si páku. V té jsem bezkonkurenčně nejslabší, takže zde byla jistá šance, že mě Jindra porazí. Naštěstí se žádný zázrak nekonal, a tak mě asi během 10 vteřin opakovaně položil, jak na pravačku, tak i na levačku. Nicméně, proč to vlastně celé zmiňuji?
     Od vedlejšího stolu naše počínání se zájmem sledoval jistý pán, který si bez delšího váhání přisedl s návrhem, že by si také s Jindrou rád poměřil síly. Nikdo nebyl proti, a tak mohla začít nejdelší přetlačovaná, jaké jsem kdy byl svědkem. Celé to napínavé představení trvalo bezmála hodinu. Nejhorší na tom všem je, že ani po té hodině snažení a vynaloženého úsilí nevzešel z tohoto klání jednoznačný vítěz. Přesněji, ani jeden svého soupeře nepřetlačil až do úplného konce. Když už to vypadalo ať na jedné nebo na druhé straně nadějně, vždycky protivník našel zbývající špetku sil a vymanil se. Při prvním pohledu na onoho pána by asi nikdo neřekl, že může takhle dlouho vzdorovat, a nikdo by si na něj zcela jistě nevsadil. V porovnání s Jindrovou postavou to byl takový věchýtek. Je ovšem pravdou, že ruce měl jako lopaty. Jediným jasným vysvětlením může být, že se musel celý život živit manuální prací, která je pravým zdrojem jeho síly. Kde jinde by se v něm jinak vzala?

     Příští den ráno pak Jindra marně přemýšlel, proč ho bolí celé tělo, zejména dlaně a paže. Sotva udržel prut. Jak už to bývá obvyklé při výpravách, které proprší, v den odjezdu se počasí jako mávnutím kouzelného proutku proměnilo. Obloha byla krásně modrá bez mráčku. Vodní hladinu poránu halil slabounký mlžný opar, který se během dopoledne postupně vytrácel. V takovém krásném počasí je radost rybařit a samozřejmě také fotografovat. S úlovky to bylo podobné jako v předchozích dnech. Na prutech nám skončila řada plotic, tu a tam se objevil malý kapřík nebo okoun. Musím říct, že se nám s tím vším velice těžko loučilo. Alespoň se máme do budoucna zase na co těšit.
     Co se počtu ulovených ryb týče, tak jsem jich za ty tři dny nachytal celkem 32 (27 plotic, 2 kapry, 2 okouny, 1 cejna). Jindrovo skóre bylo podobné. Některé chycené plotice místo svobody putovaly do vezírku. Jindra se rozhodl vzít si jich pár domů a připravit si z nich rybí karbanátky. To ještě bohužel netušil, do jaké akce se ve skutečnosti pouští. Po pár dnech se pochlubil, že sice chutnaly výborně, ale čas strávený jejich přípravou by se podle něj dal využít i jinak. Ono vykuchat a očistit půl kbelíku ryb zabere mnoho času. A to je pouze přípravná fáze celého procesu. S takovou už pak výsledný pokrm musí chutnat i kdyby se nepovedl.

Petrův zdar.