Véčův zážitníček

          osobní fotogalerie Jiřího Večerka Není důležité, jestli je zážitek příjemný nebo nepříjemný. Hlavně musí být silný, abychom si ho navždy pamatovali.
 

Úvodní stránka  /  AKCE A VÝLETY  /  Firemní lyže Dolní Morava 2012


FIREMNÍ LYŽE DOLNÍ MORAVA 2012


     Jako sázka na jistotu vypadala možnost podniknout výpravu za lyžováním na Dolní Moravu. Prostředí penzionu Horal a lyžařské zázemí zdejšího střediska nám bylo dobře známo z loňské návštěvy. Jedinou nejistotou, ovšem pro lyžování a pro úspěch celé akce podstatnou, ba možná přímo zásadní, bylo počasí. Na loňském dobrodružství se zcela fatálně podepsala nečekaná obleva, která svou intenzitou a načasováním překvapila nejednoho pravověrného vyznavače zimních sportů. Proto jsme všichni s nadějí sledovali předpověď počasí a hypnotizovali rtuť teploměru, aby nevystoupala nad přijatelnou mez.

     Páteční ranní příjezd nám zajistil alespoň trochu svobodnější pohyb na sjezdovkách v porovnání s tradičním víkendovým náporem, jemuž pravidelně čelíme na našich horách. Letos jsem svou pozornost na rozdíl od předchozích let, kdy jsem se věnoval pěší zimní turistice, zaměřil na mnohem masovější zábavu, sjezdové lyžování. Vzhledem ke skutečnosti, že jsem od svých velmi raných let nestál na lyžích, jsem na jednu stranu hleděl na budoucí dny s obavami, ovšem jedním dechem bych dodal, že na druhou stranu i s jistou dávkou zvědavosti.
     Záhy po nazutí lyží jsem se začal v duchu tlouci do hlavy, fyzickou újmu na hlavě a těle jsem předpokládal v okamžicích, které měly následovat a utvrdit mě ve špatném odhadu svých schopností. Pocit, kdy se nohy rozjíždějí všemi směry i na rovince, zná určitě každý, komu není osudem dán talent hned o kolíbky a kdo musí vše začít pilovat, jak se říká od píky.
     První půl hodinu jsem jen tak stál u vleku a pozoroval nasedací manévr a přemýšlel, jak bez úhony a trapasu nasednout na kotvu, nezranit se, nezpůsobit zácpu a nakonec úspěšně vysednout na kopci. Času k přemýšlení a teoretické přípravě této v podstatě inverzní operace jsem měl dost, prakticky celou dobu jízdy. Nicméně úspěšné nasednutí mi dodalo potřebnou dávku sebevědomí a odvahy. Nebudu to zbytečně rozpitvávat. I vysednutí z vleku se povedlo a žádné humorné představení pro okolí se nekonalo. O to více se však dalo očekávat při sjezdu z kopce. Jízda na vleku totiž z pohledu budoucích okamžiků byla to nejsnazší, co mě dnes mohlo potkat.
     Vlek mě tedy vyvezl na vrchol "modré" louky, podle dostupných informací údajně nejširší na našich horách. Tato skutečnost mi náramně nahrávala do karet. Měl jsem totiž neustálý strach, abych svým počínáním někoho neohrozil. Teoretickou přípravu v teple domova jsem značně podcenil. I když na mou obranu je potřeba říci, že on Google moc relevantních a užitečných odkazů na dotaz "rady lyže začátečník" nevrací. K mému štěstí na oné modré louce probíhalo vedle sebe několik dětských lyžařských kurzů. Tím pádem rady udílené instruktorem lyžařskému potěru si našly i mé sluchovody. Konečně jsem v praxi viděl to málo, jež jsem vyčetl z Internetu. Doteď to totiž byla jen změť zpoza počítače těžko představitelných instrukcí.
     Vyzbrojen radami, posílen odhodláním a přesvědčen o existenci sportovního ducha, pomalu se zvedajícího ze dna mé duše po počáteční studené sprše, jsem nasměroval obě lyže směrem ze svahu a pustil se dolů. První pád na sebe nenechal dlouho čekat. Druhý, třetí, čtvrtý a další následoval v rychlém sledu. A to jsem ujel jen několik desítek metrů. Ovšem s každým dalším pádem se vzdálenost mezi nimi k mé radosti zvětšovala a já se pomalu blížil k vleku. Ještě zbývalo zvládnout docela prudký padák na závěr. No ten jsem spíše sešel než sjel, ale na dobré náladě mi to neubralo. Dokázal jsem se totiž relativně ve zdraví dostat dolů a udělat první imaginární zářez na lyži.
     S každou další jízdou se technika jen zlepšovala, rady mi rychle přešly do krve. Také pádů s každým dalším absolvovaným sjezdem znatelně ubylo. A tak k závěru dne padlo rozhodnutí poslední jízdu absolvovat s kolegy na červené sjezdovce. Jednak jsem chtěl využít permanentku a taky jsem chtěl ze zvědavosti vyzkoušet, jaký je rozdíl mezi modrou a červenou sjezdovkou. Po oné zkušenosti vím, že obrovský. To mě utvrdilo v rozhodnutí ovládnout na zbývající dva dny modrou louku a tím i trochu ušetřit za jízdné. Ona totiž permanentka pouze na kotvu byla mnohem levnější v porovnání s cenou celodenní plnohodnotné permanentky.

     Vydatné noční sněžení po oba dny vždy znamenalo přírůstek nejméně 10 centimetrů čerstvého sněhu. Další vrstvy postupně přibývaly i během dne, kdy se kromě sněžení vystřídaly i další meteorologické jevy, počínaje mlhou a konče větrem. Přesto byly sjezdovky vždy perfektně připravené.
     Tam, kde jsem ve zdokonalování techniky předchozí den poslední jízdou skončil, jsem den následující plynule navázal. Strmost učící křivky, připomínající severní stěnu Everestu sice vždy trochu polevila, přesto byly další pokroky znatelné. Šichta na sjezdovce pro mě obvykle začínala spuštěním vleků a končila jejich zastavením. Na zbytečné prostoje nebylo v časovém harmonogramu místo. Přijel jsem se přeci naučit lyžovat, takže jaké pak zdržování. Jediné, co mě vždy přimělo zvolnit tempo, byl hlad. Ten jsem obvykle zahnal talířem ovocných knedlíku a polévkou ve pohostinském zařízení přímo pod vlekem. A tak to šlo vlastně po zbývající dva víkendové dny.
     Poslední den jsem se osmělil natolik, že jsem si sebou na svah vzal do batohu i foťák, samozřejmě důkladně zabalený v několika vrstvách oblečení, aby nepřišel k újmě. Úsměvy kolegů a dotazy na záchranný padák a jemu podobné věci na sebe nenechaly dlouho čekat.

     Večery se na penzionu vždycky nesly v družném a pospolitém duchu. K dobré náladě přispívala prima parta lidí, kulinářské zázraky zdejší kuchyně a vychlazená Holba. V takhle příjemné společnosti se dalo zcela bez problémů přenést do dalšího dne. I z těchto důvodů rok, co rok vyrážíme do hor. Už se moc těším na další lyžařské zážitky. Pokud vše půjde podle plánů, tak nejbližší možnou událostí by mohla být firemní lyžovačka v Alpách...