Véčův zážitníček

          osobní fotogalerie Jiřího Večerka Není důležité, jestli je zážitek příjemný nebo nepříjemný. Hlavně musí být silný, abychom si ho navždy pamatovali.
 

Úvodní stránka  /  AKCE A VÝLETY  /  Firemní lyže Stubai 2012


FIREMNÍ LYŽE STUBAI 2012


     Březen je obvykle měsícem, kdy vyrážíme s kolegy z práce na lyže do Alp. Nejinak tomu bylo i letos, kdy jsme se po loňské zastávce v Zillertalu vrátili na místo naší předloňské lyžovačky, do vyhlášeného rakouského střediska Stubai. Cestou v autobuse proběhl v první ročník soutěže o nejpovedenější a nejchutnější cukrářský výrobek. Vůně buchet, bábovek, štrůdlů a jiných pekařských výrobků se linula autobusem ještě dlouho poté, co jsme usnuli spánkem spravedlivých a přečkali tak bezmála devět hodin trvající cestu do lyžařského ráje.
     Hlavní lyžařské středisko se nachází na ledovci - Stubaier Gletscher. Není ovšem jediné v celém bezmála 30 km dlouhém údolí. Na okolních svazích svírajících hlavní cestu se nachází ještě několik menších středisek. Bohužel ty nejsou na ledovci a taky to podle toho vypadalo. Pro ně už v ten čas pomalu končila sezóna. Nicméně na ledovci byly pro lyžování přímo ideální podmínky.
     Co se ubytování týká, to jsme měli zajištěné shodou okolností ve stejné vesničce jako při naší návštěvě před dvěma roky. Jen penzion byl jiný. Vlastně to byl ten jediný, který byl v tuto dobu ještě volný, relativně levný a nabízel zázemí pro 25 lidí. Ubytování jsme totiž sháněli na poslední chvíli. Přestože jsme tuhle akci plánovali s předstihem a vědomím, že uběhne delší doba než proběhne hlasování mezi pobočkami o cílové destinaci, nepodařilo se nám to opět stihnout včas. Celé to nakonec dopadlo tak, že i když po tuhém a vyrovnaném boji zvítězila úplně jiná lyžařská oblast, jelo se nakonec tam, kde byly volné ubytovací kapacity.
     Vesnička se jmenovala Mieders, ležela kousek za Innsbruckem a nějakých 40 minut autobusem od stanice lanovky na ledovec. Penzion se nacházel téměř na konci vesnice, kousek od spodní lanovkové stanice střediska Serles a jmenoval se Kristall.
     Příjezd na místo byl z hlediska času přímo ideální. Úplně zapadal do plánovaného harmonogramu. Pro nás to znamenalo, že po letmém vybalení věcí a prvních pohledech na vrcholky hor, osahávané ranními paprsky slunce, jsme mohli hned opět nasednout do autobusu a přesunout se blíže ke sjezdovkám. Mezi prvními jsme tak okolo půl deváté hodiny nasedali do lanovky, vstříc novým zážitkům. Provozní doba dopravy byla podobná jako u nás. Lanovky a vleky se rozjely v 8:30 a poslední sjížděly dolů v 16:30, což znamenalo solidní osmihodinovou šichtu.
     Pomocí soustavy lanovek, vleků a kotev jsme se přesunuli na ledovec. Pohled okolo mě ohromil. Jakožto naprostý amatér v lyžování na ledovci jsem zůstal stát v naprosto němém úžasu.
     Už v předstihu a v teple kanceláře jsme si s kolegou Otou podle plánku vytipovali několik sjezdovek, které by vyhovovali našim začátečnickým možnostem a schopnostem. Ovšem rozdíl mezi 2D mapou prezentovanou na monitoru a 3D pohledem dolů se nedá vůbec srovnávat. Navíc bych na tomto místě rád podotkl, že alespoň mně se kategorizace sjezdovek podle barevné škály zdála trochu odlišná od stejné barevné reprezentace tuzemských sjezdovek. Jinak řečeno, co je tady modrá bych u nás přiřadil spíše k červené atd.
     První den byl tím pádem spíše ve znamení hledání vhodných sjezdovek a seznamování se s místním střediskem, jeho zákoutími, zázemím a vlastně celkovým fungováním. Mnoho času jsme tedy strávili na vlecích a v kabinkách lanovek, při hledání té pravé sjezdovky, která by nás přivítala s otevřenou náručí a nevydala do spárů vrtulníku horské služby. Naštěstí netrvalo dlouho a takovou sjezdovku jsme našli. Sice za cenu ztráty celého dopoledne, zato s jistotou, že se nerozflákáme po ujetí prvních několika desítek metrů. Pro první den jsme tedy obsadili modrou 7, v plánku prezentovanou jako vhodnou pro rodiny s dětmi a seniory. S malou přestávkou na oběd jsme na ni vydrželi do konce dne.
     Plán na sobotní den byl víceméně jednoduchý a prostý jakýchkoliv výjimečností. Celý den jsem sjížděl modrou 7, tentokrát sám. I přes rozlehlost místního areálu jsem tu a tam narazil na některého z kolegů nebo kolegyň, naopak jiné jsem vídával pouze na večeři v penzion. Ovšem z jistého pohledu to je zcela pochopitelné, kdo by se plahočil na modrých sjezdovkách, když zde existuje spousta výzev v podobě červených a černých pist.
     Kilometry naježděné na zdejších sjezdovkách byly rozhodně znát a po počátečních rozpačitých chvílích strávených na svazích se postupně dostavovala čím dál větší jistota promítající se do stylu a elegance jízdy. S přibývajícími zkušenostmi a zvětšujícím se vývěrem pramenu jistoty postupně přicházelo i osmělení a touha vyzkoušet něco obtížnějšího. Ta v neděli vyústila v rozhodnutí zkombinovat sjíždění modré 7 s červenou 17. Na dnešní den jsem měl nového parťáka, byl jím kolega Richard. Po předešlém dni, kdy jsem jen zcela náhodně narazil na několik kolegů, to byla vítaná změna.
     Nevím, jak to chodí v jiných alpských střediscích, ale kromě perfektního lyžařského zázemí pro všechny věkové a výkonnostní kategorie, které snad není ani potřeba zmiňovat a stalo se dosažitelným standardem, za nimž míří ročně tisíce turistů, láká to zdejší mnohé návštěvníky na zajímavou atrakci v podobě visuté vyhlídky. Samotná plošina umístěná pod vrcholem hory Schaufelspitze (3333 m n. m.) se nachází v úctyhodné výšce 3210 m n. m. a nese pro toto místo velmi příznačný a z jistého úhlu pohledu i honosný název TOP OF TYROL.
     Zájemce o přesné informace snad uspokojí informace, že se vyhlídka nachází nad konečnou stanicí lanovky Schaufeljoch, odkud vede k několik desítek železných a dřevěných schodů na konstrukci platformy. Bez předchozí aklimatizace dá našinci pořádnou práci vystoupat na vrchol, aby nahoře nefuňel jako lokomotiva. Z jejího ochozu se nabízí úchvatné pohledy do všech světových stran, kde jedním směrem koukáte na třítisícové vrcholy rakouských Alp a na druhé straně koukáte na neméně vysoké vrcholy přes hranice k sousedům do Itálie. Při pěkném počasí možná i dále. Obklopeni majestátnosti zdejších hor si vychutnáváte dechberoucí panoramatické pohledy, jež se nabízejí právě a jen na horách.
     Co by to bylo za vyprávění, kdybych nezmínil obligátní počasí. Popisovat počasí jednotlivých dní by moc nemělo smysl a navíc bych se stejně opakoval, takže to shrnu do pár vět. Zkrátka bylo takové, že jsme si snad ani lepší nemohli přát. Po první dva dny, tedy pátek a sobotu byla obloha vymetená a bylo nádherné azuro, jak občas říkám - "uchcávací". V neděli mělo být podle předpovědi polojasno. Jenže co si pod tím vlastně představit? Znamená to, že polovina oblohy bude zatažená a ta druhá roztažená nebo to znamená, že půlku dne bude pěkně vymeteno a druhou půlku dne bude zataženo...Odpovědi jsme se pro tentokrát bohužel nedopátrali, protože nakonec byl ráno jen lehký mlžný opar a na odpoledne se zase celá obloha vyčistila. Oproti lyžování před několika týdny u nás na Dolní Moravě, kdy celý víkend sněžilo a foukal vítr, to bylo opravdu jako probuzení v ráji. I ve srovnání s loňskou návštěvou Zillertalu to bylo mnohonásobně lepší.
     I když penzion nepůsobil navenek nějakým luxusním dojmem a vnitřní vybavení už taky něco pamatovalo, nabízel věc, která některé z nás velice potěšila. Možnost zrelaxovat v sauně a dát odpočinout tělům po celodenním lyžování přišla opravdu vhod. Večerní zábava po oba dny byla zcela v naší režii. Dlužno podotknout, že k dobré náladě samozřejmě pomohl alkohol a velkou měrou osobnost jednoho slovenského kolegy, který si svým počínáním získal pozornost mnoha okolo sedících kolegů. Zabavit se na penzionu se může zdát obtížné, přesto se družná atmosféra vždy udržela do pozdních nočních hodin. Žádný velký handicap pro účastníky to nepředstavovalo a při odjezdu autobusu ráno nikdy nikdo nechyběl. I když na tvářích některých přítomných byla znát únava z předešlé noci, což potvrdili vzápětí, když celou cestu k lanovce prospali. Českou jazykovou nadvládu v penzionu podpořila i dvoučlenná skupina rekreantů z Prahy ve složení otec a dcera, kteří zde také trávili zimní dovolenou. Obzvláště dcera, která si k nám po sobotní večeři přisedla, představovala svou přítomností příjemně oživení naší jinak kompaktní skupiny. Její odvaha vmísit se mezi skupinu lehce přiopilých lidí a výdrž s jakou odolávala svodům některých přítomných kolegů byla obdivuhodná.
     Při sobotní večeři jednoho kolegu napadlo, že by nebylo vůbec od věci vykonat nějakou lyžařskou aktivitu, při níž bychom mohli dát průchod sportovním a soutěživým duchům, ukrytým v našich tělesných schránkách a zároveň si udělat představu, jak jsme na tom s našimi lyžařskými schopnostmi. Tou pravou činností, k porovnání lyžařského umu se stal slalom. Zdejší středisko nabízí pro tuto příležitost upravenou slalomovou dráhu, dokonce i časomírou. S nadšením jsme přijali onu myšlenku a jelikož se nikdo zbytečně nevymlouval, sešli jsme se všichni v neděli ráno na startu. V cíli nebyl ani tak důležitý nejrychlejší čas jako spíše fakt, že si to každý užil. Přeci jenom těžko hodnotit, když jely všechny výkonnostní kategorie od zkušených lyžařů až po začátečníky, navíc kromě výkonnosti se dalo posuzovat i mnoho dalších hledisek, takže tím pravým vítězem byl v podstatě každý, kdo se zúčastnil.
     Celé akce se obešla bez vážnějších zranění. Nicméně pády se některým z nás nevyhnuly, zvláště těm méně zkušeným, ovšem i ti z řad zkušených si občas vyzkoušeli tvrdost zdejších sjezdovek. Při pohledu zpět na uplynulé dny musím velmi pozitivně hodnotit rozhodnutí začít lyžovat. Z mnoha ohledů bylo přelomové, přinášející nové, dosud nepoznané a netušené zážitky. Spousta vzpomínek se časem rozplyne jako letošní poslední sníh, přesto jich mnoho zůstane natrvalo vyryto v mé paměti...

Skol